Do práce. A domů. A do práce. A domů. Jsem snad workoholik?
Nějakou dobu chodíme s partičkou z práce na volejbal. Pořídil jsem si čočky, ale moje výkony to nijak rapidně nezlepšilo. Je to taková Česká Plácaná. Ještě že na tom jsou ostatní podobně a nikdo neřve: „Kam to koukáš, člověče!“ Hlavně, že nás to baví.
Po osmi letech měním práci. Sun Microsystems, Netbeans tým. Všechno je nové, bezva parta. Chodíme hrát squash na Evropskou, máme to kousek. Dost mne to baví, i když mi to jde asi nejmíň ze všech. Občas vyhraju set, ale mám lehké podezření, že mne kluci nechávají, asi abych úplně neztratil motivaci. To, že jsem jejich šéf, v tom přeci nemůže hrát žádnou roli.
Nějak divně mi křupne v kotníku. Nezpevněným kotníkem trpím už od dětství, ale už se to dlouho neozvalo. Dělám týden z domova s nohou nahoru. Ještě že to v Sunu jde. Po týdnu s tím jdu přeci jen k doktorovi. Mám to pořád nateklé. Dostanu ortézu a lehký pojeb, že jsem nepřišel dřív.
A znova. Jít hrát dva měsíce po úrazu nebyl zrovna nejlepší nápad. K doktorovi jdu hned, dostanu místo ortézy škrobák na tři týdny. Tak to je přesně to, co jsem nechtěl.
Když se mi po sundání sádry podaří ještě naštípnout palec na noze, doktor mne upozorňuje, že mne příště nebude moc poslat na rentgen. Už jsem jich měl za poslední dobu moc. Nevím, jestli mne nechce jen tak postrašit, ale docela to se mnou zamává. Naše squashová partička přichází o nejslabší článek. Koho teď budou porážet?