Na střední (chodil jsem na průmku v Chomutově) se sportem jako když utne. Puberta, jiné zájmy a tak. Přeci nebudu jezdit s rodičema na společnou dovolenou, ježišmarjá! Nanejvýš jsem se šel projít s kočárkem. Mám o čtrnáct let mladší sestry. Dvojčata. Vytlačit takový dvojkočárek do kopce není žádná legrace.
Na vejšce (ČVUT FEL) jsem tomu sportu taky moc nedal. Na letním sportovním soustředění jsem si hned první den zlomil ruku v zápěstí. Nohejbal jsem tak hrál poprvé a asi i naposled v životě.
Začalo mne ale dost bavit plavání. Ve tvrdé konkurenci ostatních, kteří plavali ve stejné dráze, jsem se naučil správně dýchat. Plavat s hlavou nahoru, aby se mi nezničila trvalá, už mne nikdo neuvidí.
Jeden rok jsem chodil i na volejbal. Hlavně kvůli tomu, že to bylo blízko koleje. Jediné dilema, které jsem tehdy měl, bylo, jestli mám u toho nosit brýle, které mají tendenci padat a rozbíjet se, nebo se strefovat do míče naslepo. Naslepo, rozhoduji se po té, co mi zase spadly.