Leden 2021. Ležím na zasněžené cestičce, noha pode mnou divně zkroucená. Asi to nebyl nejlepší nápad se jít projít po sněhu. Fakt to klouzalo. Ale po několika měsících na Covidovém homeoffice prostě člověk musí vyrazit občas ven.
Co s tím? Vstávám, podpírám se hůlkama a systémem krok-sun-krok se pomaličku přesunuji k autu. Není to moje první podvrtnutí kotníku, ale nikdy předtím jsem s tím nemusel jít dva kilometry k autu.
Dal jsem to. Mezitím se lehce setmělo, mobil mám vybitý na 5%, domů volám až z auta. Hromy blesky. Já vím, neměl jsem dneska tyčkovat, když je nasněženo.
Ortézu mám z minula. Ibuprufen v mastičce taky. K doktorovi se mi nechce, zlomené to nemám. Nemocnice jsou plné COVID pacientů a přece tam nebudu chodit s takovou prkotinou. Pracuji tak jako tak z domova, jenom telefonuji z postele, místo od stolu. Od postele do koupelny se statečně přesouvám za pomocí hůlek. Do týdne, maximálně dvou, to bude určitě vyléčené.
Není. Trvalo to déle, než jsem čekal. Když se po šesti týdnech poprvé vydávám mimo náš byt, připadám si jako hrdina. Nebo zombík. Moje první, lehce kulhací procházka v lese je dlouhá asi padesát metrů. Dal jsem to. Ale byl jsem rád, že jsem nešel sám.