Celou tu dobu, co jsem tak posedával, polehával v posteli s nohou nahoře, jsem přemítal nad tím, jak by se mi změnil život, kdybych už nemohl chodit. Nemyslím tím to nejhorší, ale co když budu mít ten kotník už tak vyviklaný, že se mi takovéto úrazy budou dít častěji? Mám se začít nějak „šetřit“?
Ne, já prostě chci chodit, chci tyčkovat po lese. A až se mi podaří rozchodit tohle podvrtnutí, tak si ty procházky naopak budu chtít užít ještě víc než předtím. Je to pro mne důležité. Důležitější než nějaké úspěchy v práci.
Čtu si Die with Zero [Bill Perkin] a rovnám si v hlavě priority. Opravdu potřebuji trávit v práci (byť na homeofficu) tolik času? Co když za pár let nebudu moc tyčkovat? Nebo dělat něco jiného, co teď odkládám, až na to budu mít čas. Nebude mi to pak líto?