Celkem 22.39 km, nastoupáno 246 m, celkový čas 5:13:19
Je začátek února a já se vydávám na první etapu svatojakubské cesty. Tedy vlastně na nultou, protože oficiální první etapa je až ze Zbraslavi. Ale co, indexy ve většině programovacích jazyků začínají od nuly a tak i to moje putování začíná od nuly.
Kolem půl jedenácté sedám do auta a vyrážím do cílového místa dnešní etapy – Prahy Zbraslav. V batohu mám sebou i vodu a svačinu. Ne, že by v Praze nebyly otevřené žádné restaurace, ale budu procházet oblastmi zaminovanými turistickými pastičkami a ty já podporovat nehodlám.
V 11:12 už stojím na zastávce a ze Zbraslavi se přesouvám busem a metrem na Náměstí Republiky. Tam se mi stala taková zvláštní příhoda. Nahoře ve vestibulu metra na mne někdo volal, jestli nemám čas. Instinkt velel říct okamžitě “Ne, pospíchám!” Vypadlo to ze mne úplně automaticky. Ale pak mi to nedalo. Obrátil jsem se a šel jsem se zeptat co potřebuje. Stála tam mladá ženská s nějakou starší paní, která měla evidentně problém. Vůbec jí nešlo jít, chytala jí křeč do nohy a stěžovala si, že jí bolí koleno. Zavolat zachránku? Paní byla vysloveně proti. Ale pak jí začalo docházet, že to nejspíš samo nezmizí. Eskalátory se zdály nesmírně daleko a dojít kamkoliv dál vypadalo náročněji, než moje celodenní túra. Paní volá dceři – doktorce. OK, už chápu, že nechtěla na blind záchranku, když má doma expertku. Dcera mobilem objednala taxi a tak se krok po kroku vydáváme na povrch. Když se podařilo paní nasoukat do taxíku, což při špatně ohebných kolenech pro ni bylo opravdu těžké, dost jsem si oddechl.
Prohlížím si výzdobu Baziliky svatého Jakuba Většího na Starém Městě a přemítám, co se vlastně stalo. Přijde mi symbolické, že na začátku svatojakubské cesty jsem někomu pomohl. Kdybych věřil v Boha, tak by bylo jasné, že mi tuhle zkoušku připravil on. Takhle mi zbývá věřit na zákon pravděpodobnosti. Prostě každý z nás dostane občas šanci někomu pomoci a dneska jsem si tu šťastnou kartu vylosoval já. Ale dost rozjímání, je opravdu čas vyrazit.
Staromák překvapuje svou COVID prázdnotou. Turisty se to začne lehce zahušťovat až v Karlovce, ale pořád je to hluboko pod hladinou normálu. Cestou přes Karlův most do Nerudovky si dělám v hlavě cenovou mapu svařáku. Točí se mezi 40 až 60 Kč za dvě decky a nenašel jsem žádnou závislost na lokalitě.
Hradčanské náměstí i první nádvoří hradu jsou úplně vylidněné. Hradní stráž nemá co hlídat a ani se s nimi nikdo nefotí. To musí být nuda. A nebo jsou taky rádi, že tu žádní turisté nejsou?
Svatojakubská trasa vede uličkami, kterými jsem ještě nikdy nešel. Vojenský kostel? To jsem ani nevěděl, že něco takového v Praze je. Modlí se v něm za padlé vojáky a za mír.
Petřínské zahrady. Bydlel jsem sice pět let na Strahově, ale moc času jsem v zahradách nestrávil. Tak si na lavičce s výhledem na hrad aspoň dávám svačinu, ať si to vynahradím. Vysokohorský výstup k rozhledně bravurně zvládám, ale na rozhlednu se mi už nechce. Zato místní WC mne zaujalo a s radostí ho využívám. Tyhle potřeby není ve městě tak snadné uspokojit.
Cestou z kopce dolů potkávám Máchu, vypadá zamyšleně. Kouká do kytice, má štěstí, že není alergik. Dělá si přitom poznámky. Vycházím z parku u stanice lanovky a jsem zas mezi lidmi. A taky auty. Přecházím přes Most Legií na druhý břeh a mizím mimo hlavní ulici na Žofín.
A dál a dál po náplavce. Začíná tak nějak poprchávat, ale nedávám se tím znervóznit. Láká mne se někde ještě zastavit na kafe, ale jak je všude v těch kukaních na náplavce prázdno, tak se mi nechce někde sedět sám. Taky bych řekl, že mám lehké zpoždění. Ve městě šlapu o hodně pomaleji než v přírodě. Navíc mám turisticko-fotící náladu a tak každou chvilku vytahuji mobil a fotím a fotím. Třeba sochu nad záchodkama. Dobrý vtípek.
Jiráskúv most, Palackého, železniční – to mi dřív nedošlo, že jsou tak blízko sebe. Pod Vyšehradem (pro turisty Visegrad) prší. Taky si ho fotím, aby to kněžně Libuši nebylo líto.
Podolí. Frekventovaná cesta a otravný hluk od aut. Rychle projít pod Barrandovským mostem a najednou je zas klid a plíce bez smogu.
Jako by se člověk ocitl někde na vesnici. Široká cyklo-inline stezka s výhledem na Vltavu. Běžci, kočárkáři, pejskaři. Lehce kosa, zataženo, ale už neprší. Volají mi naši, jsou lehce překvapení, že jsem někde na tůře. Moc se nezakecávám, mám takové tušení, že k autu dojdu až někdy po setmění a budu rád, až si večer hodím nohy nahoru. Navíc neumím zároveň jít s hůlkama a držet mobil.
Nádraží Modřany je i přístav. Dá se odsud dostat lodí po Berounce domů? Nee, jenom na druhou stranu.
Začíná se lehce smrákat. V dálce už sice vidím Zbraslav, ale pohled do mapy mne ujistí, že most je vlastně až za Zbraslaví. Tedy pokud bych to nevzal přes dálniční, kde vede i cyklostezka. Tuhle variantu rychle zamítám. Jednak mi není jasné, jak bych se na druhé straně vymotal v tom dálničním superkruháči na Zbraslav, a taky tam chci dojít podle původního záměru. Přeci si to teď, těsně před cílem, nezačnu zkracovat?
Most Závodu míru přecházím za svitu pouličních lamp. Ale co, už jsem ve městě. Baterkou si svítit nemusím. Ještě poslední fotka z náměstí, kde jsem dopoledne odjížděl a jedu domů. Doma čekají chlebíčky a chladí se šampáňo na oslavu, tak se začínám dost těšit.
Jak se tam dostanu?
Nástup na trasu: Metro Náměstí Republiky nebo Staroměstská
Zpět: Busem ze zastávky Zbraslavské náměstí (jede na Smíchovské nádraží, do Radotína nebo Hájů)
