Celkem 27.12km, nastoupáno 733m, celkový čas 6:24:10
Vstávám a nebe je úplně modré. To by bylo škoda nevyrazit ven. Rozhoduji se rychle. Paní Columbová pomáhá s přípravou svačiny. Nasedám do auta a jedu do Srbska. Vesničky kousek za Berounem. Horem přes Tetín jsem tam o hodně dřív, než jsem předpokládal. Parkuji přímo před zastávkou, kde je malé P+R parkoviště. Jízdenku mám koupenou přes mobil a tak jenom chvilku počkat na zpožděný vlak z Berouna a už si to šinu panťákem do Prahy.
Zpoždění mi dělá lehké vrásky. V Radotíně jsem měl mít na přestup na bus třináct minut. Desetiminutové zpoždění z toho dělá lehce adrenalinový sprint. Nemám jet raději až na Smíchov? Ztrátu postupně doháníme a tak v Radotíně vyskakuji, po schodech do podchodu, vyběhnout směrem, kde podle mapy tuším zastávku autobusu. “Jo, stojí tam!” Dokonce jsem tam i chvilku čekal. Autobusák ještě vyhání jednoho bezdomovce bez jízdenky, volá na něj policajty, ale nakonec se chlap sebere ještě dřív, než přijedou. Při odchodu ještě vzteky kopne zvenku do autobusu. Dnešek je nějaký nervní.
Zbraslav. Oproti minule je dneska o dost tepleji a přívětivěji. Začínám krátkým stoupáním na vyhlídku Karlův stánek. Z rušné ulice za minutku v rozjímavém tichu. Nádhera. Cesta pokračuje dál podle hřbitova a vilové čtvrti.
Cestou z kopce dolů se jde i podle výběhu, kde někdo pěstuje klokany. Zdálky vypadali jak velcí sedící králící, ale zblízka už to byli úplně jasní klokani.
K radotínské lávce je to taková méně zajímavá asfaltka kolem průmyslového areálu. Sluníčko docela ohřívá a tak si na sobě nechávám jenom jednu spodní vrstvu a větrovku.
Radotínská lávka od té doby, co jsme tam bydleli, nějak zchátrala, ale přejít pěšky se dá. Zjišťuji, že fakt nemám rád mosty. Má obava z výšek se na nich spíš prohlubuje.
“Co to? Hlad? Už?” Nechci to podcenit, jako v etapě přes Prahu, a tak si sedám na lavičkách u kostela sv. Petra a Pavla a zdlábnu oba dva chleby.
Posilněn se vymotám centrem Radotína, které je lehce rozkopané, a stoupám lesem nad Prahu. Na náhorní plošině obdivuji vysoké borovice. Nebe má snad všechny odstíny modré.
Cesta příjemně ubíhá, jenom začíná víc foukat vítr a ten přihání mraky. Naštěstí z nich neprší. Cesta lesem po hřebeni spadne několikrát do údolí k vesnici. Je všední den, lidí málo.
Vím, že v Praze je Malá Strana, ale o tom, že v Solopiskách mají i Velkou Stranu, jsem opravdu nevěděl. Lákavou nabídku pro dnešek odmítám.
Další hup dolů je u Karlíku. Z hrádku tam moc nezbylo a ani se vlastně neví, jestli byl dostavěn. Zajímalo by mne, kudy vlastně Karel IV na Karlštejn jezdil. Jestli horem, jak jdu dneska já, nebo spíš dolem kolem Berounky. Tipnul bych si tu Berounku.
Mořinka má velice pěknou náves. Kdyby nebyl takový studený vítr, tak bych si tu i na chvilku sednul a snědl Miňonky. Miňonky v Mořince. Připomíná mi to básničku z logopedie – Jiřinka s Mařenkou. Jo, peřinka by se hodila, je tu kosa.
Jiřinka s Mařenkou přikryjí se peřinkou,
pod peřinkou dobře je, peřinka je zahřeje.
— Učil jsem se na logopedii. Neuměl jsem říkat Ř.
Pole, les, klesání a je to tady. Karlštejn! Monumentální. Volám na Karla IV, jestli nedáme víno, ale neotvírá. Cestou míjím hospody s cenami pro ruské a čínské turisty. Ne že bych neměl na kafe chuť, ale můj propočet mi říká, že k autu dojdu těsně předtím, než se začne smrákat.
Taky by šlo to tady zapíchnout a jet do Srbska vlakem, ale nejsem srab. To si raději to kafe odpustím.
Na Miňonku ale nakonec chuť mám a tak se aspoň na chvilku zastavím u Dubu sedmi bratří, kde je vcelku luxusní přístřešek. A hlavně je to za větrem.
U Kubrychtovy boudy odbočuji na modrou, dolů do Srbska. Do auta nasedám za soumraku. Pěkná trasa.
Jak se tam dostanu?
Nástup na trasu: Busem na zastávku Zbraslavské náměstí (ze Smíchovského nádraží, Radotína nebo Hájů)
Zpět: Vlakem ze Srbska nebo Karlštejna do Prahy nebo Berouna
