Celkem 33.21km, nastoupáno 893m, celkový čas 8:28:45
Tuto trasa potřebuji projít o víkendu. Musím se dostat včas busem do Nižbora, ujít 30 kilometrů a stihnout to do Skryjí, odkud mi jede domů jenom jeden odpolední autobus. A ten jezdí o víkendu v 17:06. Ve všední dny dřív a to nevím, jestli bych to stihnul. Minulý víkend byl extrémně větrný, to se mi moc nechtělo, tak snad to vyjde tento víkend.
V sobotu to vypadalo na déšť/sníh. Na neděli žádné přeháňky nehlásí a tak je rozhodnuto. Navíc se chci zbavit čumákování na internet. Je třetí den války na Ukrajině, na kterou Putin bezdůvodně zaútočil, a mám tendenci neustále sledovat, jestli je něco nového. Potřebuji si vyčistit hlavu.
Ráno vstávám hned po probuzení, dělám si snídani i sváču a vařím si sebou i čaj. Baťůžek mám sbalený už od včera. Pro jistotu jsem si tam přibalil i jedno oblečení navíc – kdyby předpověď náhodou nevyšla a přeci jen začalo pršet. Ale zatím to tak nevypadá. Když vystupuji v 8:25 na zastávce U Lípy, je krásné modré ráno.
V Nižboře to beru po červené nahoru (ze které dneska téměř nesejdu). Pod kostelem je nádherný kříž a od něj i výhled na městečko a Berounku.
Je sice studeno, ale chůzí se člověk zahřeje, a tak brzy sundavám mezivrstvu z termoprádla. Sluníčko fakt nádherně svítí. Nade mnou létají letadla. Hodně nízko. Doufám, že je to jen obvyklý letový provoz a ne nějaké letecké manévry kvůli ruské válce.
Kus trasy jsem už jednou šel a tak mi to fakt dneska ubíhá. Mám spočteno, že když budu vycházet z Roztok ve 13:00, tak to stíhám úplně v pohodě. Jsem tam v 11:40. Začínám tušit, že spíš budu mít opačný problém. Jsem moc rychlý. Pokud půjdu stále tímto tempem, budu ve Skryjích dvě hodiny před odjezdem. Na to, abych čekal na bus venku, je dost kosa. Možná je tam otevřená hospoda, ale moc bych na to nesázel.
Zvolňuji a dávám si oběd v Roztokách na lavičkách u knihobudky. Jdu se mrknout i dovnitř na knížky, že bych si při obědě něco přečetl. Ale nic super zajímavého tam pro mne nemají. Tak si o tom aspoň píšeme s paní Columbovou. Ta se taky zrovna vydává na procházku. A taky ke knihobudce.
Studuji v mapě, kde si to tak případně prodloužit, a jednu trasu jsem našel. Tak uvidím, až dojdu k odbočce, jak na tom budu s časem.
Z Roztok to jde nahoru po silnici, která se šplhá po skále na úbočí Berounky. Ehh, ta moje závrať mi nedělá v těchto situacích dobře. Když jdu po levé straně, tak mám pocit, že až pojede nějaké auto proti, tak budu muset ustoupit a sklouznu dolů. Je to samozřejmě blbost, ale ta představivost je prostě mocná. Občas se přesunu na pravou stranu ke skále a prostě šlapu tam.
Když vidím první odbočku dolů, s radostí se po ní vydávám. No, nebyla to sice odbočka turistická, ale cyklistická, ale co. Dál jdu po silnici směrem na kemp Višňová. Tam jsme určitě kempovali při sjíždění Berounky. Sluníčko pořád krásně svítí a po břehu Berounky se jde fajnově. Byť je tenhle úsek po silnici.
Po čase už to zas taková zábava není a jsem rád, že to do Nezabudic vede do kopce po polňačce. Obdivuji místní kostel. Uvažuji, že bych zašel i do hospody, ale když z venku slyším hlahol štamgastů, tak se mi mezi tu hordu nechce.
Za to se zastavuji u autobusové zastávky a dávám si Miňonky. Mají tam dokonce pseudoautomat na sušenky a pití. Je to obyčejný chlaďák a člověk zaplatí do kasičky. Obdivuhodné. Jak jím, tak tam přišel jeden traktorista a zastavila se i jedna máma se slečnou. Tak to asi fakt funguje.
A už jsem V Potocích. Tady se musím se rozhodnout, jestli půjdu dál po červené, nebo si to prodloužím po modré a žluté. No, nechci někde mrznout dvě hodiny na zastávce ve Skryjích a tak to beru delší trasou. Začátek je fajn, jsem rád, že se modrá vyhnula lehce rozvodněnému brodu. Po pár stovkách metrů žluté ale vidím, že to nebyl jediný brod. Jak mám tohle přejít? Přeskočit? Vzít si nepromokavé ponožky a přebrodit? Kdyby bylo teplo, tak do toho jdu, ale představa dalších 12km v mokrých botech a teplotě kolem 7 stupňů mne vůbec neláká. Hele, tady to vypadá, že po tomhle stromu lidi lezou na druhý břeh! Tak jo, jdu na to.
Jó, zvládnul jsem to (zas tak hrozné to nebylo). Po pár metrech další brod – tentokrát zas zpátky. Opět nacházím kmen přes potok. Je o něco slabší. Opírám se o hůlky a postupně, krůček za krůčkem, ho přejdu. Dobrý.
A hele, další brod. Ten už fakt nevím jak obejít. Možná, kdybych byl býval pokračoval po té levé straně, bylo by to lepší. Koumám v mapě jak to vypadá dál a s hrůzou zjišťuji, že takových brodů mám před sebou ještě pět. Co když ten poslední fakt nepůjde přejít ani obejít a budu se muset přes tu šílenost zas vracet? Stihnu pak vůbec ten bus?
Nic, nebudu si hrát na hrdiny. Obracím to a beru to po louce, abych nemusel zas přecházet přes kmeny. Cestou ještě potkávám jednu starší dvojici. Říkají, že projít to jde (šli to z druhé strany), ale člověk se musí držet jedné strany a nejít po cestě. No, vracet se tam už dneska nebudu, ale až bude teplo, tak si tuhle challenge dám.
Vracím se zpátky na červenou. Touhle adventurou jsem zaplácnul dobrou hodinku a to se mi vlastně dost hodí. Kopec na Křiniště šlapu jak kdybych právě vyšel. Je za větrem, skoro bych řekl, že je i teplo. Sešup k Berounce a pak zas asfaltka. Jde to pomalu. Jak by se ty nohy k ní lepily.
Odbočka na cestičku kolem Berounky u Týřovických skal přichází jako na zavolanou. Peřejky, skály, vzpomínám, jak jsme tu pluli s Kryštofem. Moc hezký úsek.
K mostu ve Skryjích přicházím hodinu před odjezdem busu. A tak si ještě v pohodě vyšlápnu naučnou stezku Po stopě trilobita. Na plácku u školy si čtu o Joachimovi Barrandovi. Ja myslel, že byl geolog a navíc Čech. A on byl původem Francouz a stavební inženýr. A taky vychovatel vnuka Karla X a v Praze bydlel u Nerudů.
První zkameněliny našel právě ve Skryjích. Ne, že by tam byl jen tak na výletě a zakopnul o trilobita. Dělal průzkum pro železnici z Prahy do Plzně. Palentologie ho chytla a tak to začal systematicky zkoumat. Zdokumentoval toho opravdu hodně. Jeho největší práce – Silurský systém středních Čech – měla celkem 22 svazků s více než tisícem kreslených obrázků. A to celé vážilo šedesát dva kilo. Monumentální dílo je dnes všem přístupné ve zdigitalizované podobě. Pokud člověk neumí francouzsky, může aspoň obdivovat ty nádherné ilustrace.
Klobouk dolů. Ale čepici nahoru. Začíná být kosa a tak se 15 minut před odjezdem přesouvám k zastávce.
Po cestě míjím hospodu – je dokonce otevřená a vypadá docela slušně. Ale co, nebylo nakonec lepší se cournout, než tady strávit hoďku nebo dvě? Rétorická otázka samozřejmě, protože odpověď je jasná.
Bus odjíždí přesně a já si v něm připadám, jak když jsme s Kryštofem přijížděli na zájezdech z nějaké delší cyklo trasy. Unavený, ale tak příjemně, ne úplně na dně. Díky prodlužce s přeskakováním potoka jsem ušel o pár kiláčků víc, než jsem si původně plánoval, ale za to dobrodružství to stálo. Budu mít co vypravovat. Těším se domů na sprchu a večeři, i kdyby měl být jenom chleba s máslem.
Jak se tam dostanu?
Nástup na trasu: Autobusem nebo vlakem do Nižbora z Berouna. A do Berouna autem, nebo vlakem/busem. Parkovat se dá třeba na P+R u vlakového nádraží, nebo ve městě na placených parkovištích. V neděli jsou zadarmo.
Zpět: Autobusem ze Skryjí do Berouna a pak dál autem, vlakem nebo busem do Prahy. Pozor, o víkendu toho moc nejezdí. Když jsem to šel, tak jel jenom jeden – v 17:06. Ve všední den by mi jel poslední přímý bus do Berouna v 16:26. Měl jsem tam docela dost rezervu, určitě by šel taky stihnout.
