Celkem 38.21km, nastoupáno 1,034m, celkový čas 9:18:57
Původní trasu páté etapy potřebuji rozdělit na dvě části. Nemám se jak dostat z původního cíle (Kralovice) zpátky do Zvíkovce. Tedy šlo by to, ale přes Rakovník, což je cca 2 hodiny cesty včetně čekání na přípoj. A to mi nepříjde ideální.
Půjdu tedy do Liblína, kde se můžu obrátit a jít zpátky po stejné cestě, nebo přejít přes most a vzít to po druhém břehu Berounky. Rozhodnu se až v Liblíně, podle toho, jak se bude šlapat.
Vstávám před sedmou, ve Zvíkovci jsem podle plánu v půl deváté. Jestli půjdu celé kolečko, chci to stihnout do setmění. Je kolem nuly, ale obloha je jak vymetená. Sluníčko slibuje, že bude možná i opalovačka. V prvním stoupáčku u obory Hamouz sundávám druhou spodní vrstvu. Rukavice si zatím nechávám.
Střídají se polní a lesní cesty s asfaltkami kolem vesnic. V horku by to mohla být lehce otrava, ale dneska jsem rád, když sluníčko příjemně hřeje.
Za Chlumem se cesta stáčí zase do lesa. Jde se příjemně, sem tam nějaký padlý strom.
Ale co je tohle? Cesta se z Lejskova hřebenu stáčí doprava, na ostroh nad Berounkou. To mám jako jít tudy? Vlevo sráz, vpravo sráz a přede mnou vidím rovně jenom 20 metrů a pak to padá někam dolů. Za hranu nevidím. Konzultuji to s mapou, jestli je to opravdu tak a jestli to nejde obejít někudy jinudy. Bohužel moc ne, jedině zpět a vyhnout se tomu opravdu velkým obloukem.
Můj strach z výšek se mi dere do mozku a ze svalů na nohou mi dělá sulc. Z hůlek si sundavám gumové botičky, ať se mi dobře zapíchávají. Krok sun krok, jistím se hůlkama, opatrně postupuji dopředu. A to v popisu stojí “Nenáročná etapa vedená otevřenou krajinou.” Ha, to jim tak budu příště věřit.
Jde to pomalu, fakt mám strach, ale už vidím břeh Berounky a nějaká stavení. Konečně jsem dole. Dost vyklepaný, ale dal jsem to! Dívám se do mapy, jestli mne dneska čeká ještě něco podobného. Možná, že hned ten další stoupáček. Ten obejdu po silnici, rozhoduji se hned. Jedno vím ale jistě, zpátky tou samou cestou nejdu. To to raději obejdu celé.
Cestou do kopce se zklidňuji. Těch 200 metrů z kopce, sešup o cca 100 výškových metrů, mi trval půl hodiny. Do kopce po silničce se mi jde lépe a mnohem rychleji. Tak snad to lehké zpoždění zase dohoním.
Tahle trasa je samý hup. Nahoru do vesnice a dolu k řece. Opakuj dokud nejsi doma. Hřešihlavy (chaty a chalupy, pak i vesnice) jsou na kopci. Pak ještě kousek do kopce a zahnout po poli dolů. Cesta lesem je zase po úbočí. Snažím se mojí akrofobii krotit – rozhodně to není takový sešup jako předtím. Lávku přes skalnatou průrvu sice jdu zas krok sun krok, ale jinak se snažím držet tempo a moc nekoukat vpravo dolů. Jenom občas, abych se trénoval.
Hurá, jsem zas dole u Berounky. Mostík přes Radnický potok ze tří klád mi tentokrát nedělá žádné problémy. Tři klády jsou prostě luxus. Na přechod mi stačily v pohodě dvě.
Čas na oběd? Původně jsem plánoval obědovou zastávku až v Liblíně, ale v Bujesilích na návsi mají nejen pěknou zvoničku, ale i lavičky přímo na sluníčku a tak je rozhodnuto.
Jdu dneska pomaleji, než obvykle (sráz k Lejskovu mlýnu mne dost zdržel), ale pořád mi vychází, že bych měl stihnout tu delší trasu ještě před setměním. V Liblíně to tím pádem neotáčím, ale přes most si to šněruji na druhý břeh Berounky.
Kus po silnici, ale naštěstí nejezdí moc aut. V Kozojedech se u sochy nahého chlapa odpojuji od svatojakubské cesty a stáčím to po modré zpět. Koukám se na zastávce do jízdního řádu a zjišťuji, že druhou část této etapy bych mohl začít busem z Kralovic sem do Kozojed (jede v poledne) a za odpoledne to dojít zpátky. Tahle varianta se mi líbí víc, než okruh, který jsem vymyslel předtím. Vychází to na nějakých 9 kilometrů. Krásná odpolední procházka.
Cesta po modré přes les je zpestřená různými zkratkami a kaplí svatého Vojtíška. Doma jsem pak díky geocachingu zjistil, že jsem tu už jednou byl – 8.května 2011. Bylo mi to lehce povědomé. Dnes už je keška zrušená.
Ve vesnici Bohy mají úplně Boží autobusovou zastávku. Vůbec jsou ty vesnice na dnešní cestě pěkně upravené. Hodně z nich má i památkovou chráněnou zónu. Je co obdivovat.
A zase dolů k Berounce. Sestup v pohodě mne nabíjí dobrou náladou. Cesta podél břehu je příjemná a do kopce po zelené vyšlápnu jak rozjetá mašina.
V Hlincích u autobusové zastávky (opět pěkně udržované) se odměňuji Miňonkami a objednávám u paní Columbové chlazené pivko k večeři.
Další cesta už je pořád po silničkách. Dřív bych řekl nuda, ale po dnešním vzrůšu jsem za to rád. Jenom ten Park Berne na místě bývalé vesnice Ptyč mi přišel extra architektonicky zajímavý. Prý to měl být atomový kryt sekty Avenna, teď je z něj supertrezor.
Na silnici z Chříče do Zvíkovce si nahlas zpívám Veď mne dáaál, cesto máaá. Připadám si lehce jako blázen, musím se u toho sám sobě smát. Ale proti trudnomyslnosti to zjevně pomáhá. A dobře se při ní pochoduje.
Zvíkovec – slunce zapadá, v nohách 38 kiláků, dal jsem to. Když už jsem dneska zvládnul ten sráz, tak veřím, že v budoucnu zvládnu všechno.
Těším se na večeři, pivko, a na to, až budu doma vyprávět dnešní etapu.
Jak se tam dostanu?
Nástup na trasu: Do Zvíkovce jsem jel autem a celé jsem to dělal jako okruh. Asi by to šlo projít i v té původní formě, která je na Ulteria (Zvíkovec – Kralovice) a zaparkovat auto třeba v Rakovníku. Z něj je spojení na oba konce etapy. Bez auta by to šlo vzít z Prahy do Zvíkovce vlakem-busem zase přes Rakovník, nebo zvolit jižní variantu přes Kařez. A zpátky z Kralovic klidně přes Rakovník.
Zpět: Šel jsem to jako okruh, zpět po druhém břehu Berounky. Šlo by to ale z Liblína jít i tou samou cestou, kterou jsem přišel. Na kilometry by to bylo kratší, ale náročnost terénu je určitě větší. Také se lze popovézt z Chříče do Zvíkovce, ale bus jezdí jenom ve všední dny.
