Celkem 24.13km, nastoupáno 761m, celkový čas 5:15:25
Husovu cestu začínám v Berouně. Přeskakuji tím první tři etapy z Prahy přes Karlštejn. Kromě úplného začátku v Praze vedou po Svatojakubské – Železné a tu už jsem si před pár měsíci prošel.
Krásné slunečné ráno. Jan Hus přísně kontroluje dění na berounském náměstí a já usedám na jednu z laviček. Překlápím se z módu tady to znám, byl jsem tu tisíckrát do jseš na výletě, dívej se, jako bys tu byl poprvé. Pomáhá to. Pomník padlým v 1.světové válce jsem dřív míjel úplně bez povšimnutí. Dokonce i paní Columbová, když jsem jí pak večer ukazoval fotku, netušila, že na náměstí něco takového stojí.
Ještě dovyřídít pár pracovních záležitostí a ve čtvrt na deset vyrážím po modré směr Děd.
„Kam mi zmizela modrá?“ říkám si v kopci u domu, kde to vypadá, že se budu muset vloupat někomu do zahrady. Ne, je to OK. Jenom se transformovala do úzké pěšínky vedle plotu. Sklon jak někde v Alpách, ještě že není po dešti, to by to tady mohlo slušně prokluzovat.
Od Kaple Panny Marie Bolestné, postavené u Boží studánky – léčivého pramene, jde cesta opět přímo do kopce. Už to není takový prokluzovák, jako před chvílí, ale člověk se taky slušně zahřeje. Aspoň, že se jde pěkně lesem.
Kolem vrcholku Dědu to beru po vrstevnici. Nezacházím na rozhlednu. Moc mne nebere a už jsem tam byl.
Zato průchod stromovým tunelem, kterým procházím po červené dolů, mne opravdu baví. Koncentrovaná čerstvá jarní zeleň ve vršcích stromů spojená s uklidňujícím stínem dole na cestě. Kdybych byl budhista nebo newage, tak bych řekl, že je v tom cosi zenového.
Vycházím z lesa u Lísku, vidím nějaké žluté pole. A sakra, že by řepka?
Krávy a pampelišky. Úleva. Letos na alergii tolik netrpím, ale projít kolem řepky mi vlévá slzu do oka. A to nejen obrazně.
Na kaštanu před Hudlicemi je teploměr. Ukazuje 26° C ve stínu. Sluníčko připaluje. Ještě že jsem všemi mastmi, ale hlavně opalovacím krémem, mazaný. Do Hudlic je to nejdřív z kopce a za minibrodem zase do kopce.
Školáci jdou zrovna na oběd. Taky bych něco slupnul. Hospůdka u Jungmana má otevřeno jenom o víkendech, nebo odpoledne ve středu. Ale s teplým obědem jsem stejně nepočítal. Počkám na nějaké pěkné odpočívadlo po cestě. Chleba a pití mám s sebou.
Scházím krpál k Dibeřskému potoku. V hlavě se mi rozeznívá písnička od Oldřicha Janoty:
A tak marně uléhám do potoka
Oldřich Janota, z písně Červen na Svaté
mezi Hudlicemi a Svatou
a mrazivá voda mně natéká do ucha
a nevytéká patou
Svatá. Odměňuji se svačinoobědem a čajem. Za ty kopečky si to zasloužím. Do dalšího z nich, na Vraní skálu, mne doprovází černá muška. Nevím, jestli mi před obličejem lítá jenom jedna, nebo jestli se o můj doprovod stará celá štafeta. „Holky, dejte si pohov!“ snažím se jim domluvit. Z dalšího kopce dolů, který zatím vyhrává v padáčkovitosti, už jdu po žluté sám.
Potřebuji nabrat nějaké lepší tempo. Bus zpět mi sice jede každou hodinu, ale nejvíc by se mi hodilo stihnout ten po třetí. Abych se doma ještě osprchoval a dojel do šesti do Prahy, kde mám večer Agilní Open Cafe. Z Hředlí na Točník volím červenou, která po vystoupání jde krajem lesa po vrstevnici, ať trochu zrychlím.
„Za chvíli se mi musí už objevit hrad Točník,“ říkám si celou dobu. Ale červená k němu jde přes les a tak se přede mnou objeví v plné kráse najednou, jako kdyby ho tam vyčaroval lesní mág.
Půl hodinky do odjezdu busu, v pohodě klesám dalším, dnes už posledním sešupem od hradu. Jsem v Točníku. Fotím si hrad Žebrák. Dva hrady v jedné vesnici.
Kde je tu zastávka? Pak mi to dojde. Bus mi jede ze Žebráku města a ne z Točníku, kde je hrad Žebrák. Do odjezdu mám 14 minut a cedule říká 2km. Beru to po cyklostezce podél silnice. Že je vedle ní lán s řepkou, mi příjde jako zanedbatelná drobnost. Celý zplavený se řítím Žebrákem. Na zastávce stojí lidi. „Ne, bus na Prahu ještě nejel!“ Stihnul jsem to. Bus měl zpoždení.
Fajn trasa, stoupáčků a padáčků jak na tobogánu, ale nic, co by nešlo vylézt, nebo slézt.
Jak se tam dostanu?
Nástup na trasu: Beroun je velice dobře přistupný busem, který jezdí z Prahy cca každou hodinu, ve špičkách i častěji. Podobně často jezdí i vlak – trať z Prahy na Plzeň. Pokud jedete autem, dá se parkovat na placených parkovištích u nádraží, v centru, nebo v parkovacím domě.
Zpět: Nejjednodušší je protáhnout si trasu ještě do Žebráku, odkud jezdí bus přímo do Berouna a dál do Prahy.
