Celkem 33.22km, nastoupáno 708m, celkový čas 7:19:09
Kralovice – místo, o kterém jsou záznamy už z roku 1183. Dnes dojíždím busem z Manětína, kde si nechávám auto. Oproti původní etapě do Rabštejna si ji protáhnu až tam. Z Rabštejna mi nejel žádný vhodný spoj.
Nastupuju na Naučnou stezku Cesta Jediného Boha, po které jsem předevčírem přišel. Jemný kopec kolem řepky, míjím paní s košíkem (že by už na houby?) a jsem v lese. V polích docela foukalo a příjemně to chladilo. V lese je tepleji. Krátím kalhoty. Po cestě si čtu tabule. Některé jsou omšelé, jiné ještě čitelné. Sice bych si mohl totéž vyhledat i na internetu, ale takhle mne to baví víc.
Potkávám traktor s monstrózně naloženým valníkem plným chvojí. Uhýbám mezi stromy, na tuhle pěšinku bychom se oba nevešli. Přemítám, jestli je to dobře, že se o to lesnící takto starají, nebo jestli se les tím ničí. Brázdy od traktoru, nebo les plný chvojí?
V polích na Bílov to slušně fučí. Chvílemi mi to podtrhává hůlky. Dostávám hlad. Blíží se poledne a zatím jsem jenom snídal. V Potvorově mne čeká překvápko. Ne, není to bufet s mým oblíbeným pho-bo, je to románský kostel Svatého Mikuláše. Něco takového jsem tam nečekal. Před kostelem je i lavička. Sním všechny chleby a dopíjím se zeleným čajem Tuareg. Pochází od kočovníků z Maroka. V poslední době jsem si ho na tůry oblíbil. Je lehce s mátou a je výborný i vychlazený. Pije se sice správně hodně oslazený, ale já ho raději přírodní.
Za Potvorovem opouštím naučnou stezku a řídím se značkami pro cyklisty. Zkratka vede po louce dolů. To musí být nádhera to takhle pustit dolů. I pěšky to bylo fajn.
Dvakrát přejdu stejnou trať, která vykrucuje před Žihlí vzorové obloučky. Stavěli to takto kvůli stoupání, nebo jim někdo neprodal pozemky? Dneska mám hodně otázek, na které nemám odpovědi.
Žihle – další starobylá obec. A taky docela velká a živá. Školáci čekají na bus, někteří chodí i se zmrzkou. Do Žihle jsme jezdili s babičkou a dědou na houby. To mi mohlo být tak šest, sedm. Nádraží už vypadá o dost moderněji.
Pamatuju si hlavně velký kopec. Jo, to tedy sedí. Začíná hned za nádražím a konce nemá. „Jak tohle mohla babička s dědou v jejich věku vyšlápnout?“ V duchu si počítám kolik jim bylo. Aha, míň než mně teď. Tak to jo. Už se nedivím. Jenom děda měl problémy s plícema. Celý život dělal u soustruhu a frezce a plíce měl zanesené železným prachem. No, taky dřív kouřil. Než mu to doktor zakázal. Pak už kouřil jenom tajně, když šel nakoupit. Aby to babička neviděla.
Kde tady rostly ty houby? Na kopci se otevírá čistý smrkový les. Tak to muselo být někde tady. Jako malý jsem se bál, že tu někde zabloudíme. Představa Mařenky a Jeníčka, spojená s neznámým lesem a faktem, že jdeme mimo cestičky, mne tenkrát děsila. Ale dneska jdu po modré, jsem vcajku. A v mobilu mám mapy, ty to jistí.
Za Novým Dvorem to udělá ještě malý hup a pak to jde až ke Střele dolů. Ke konci docela slušný padáček. Podél Střely se jde v úbočí. Občas je to užší a sem tam se musí překročit spadlý kmen. Lehká divočina, tady by traktor neprojel. Jak se sem dostávají k chatám mi není jasné. Možná, že jenom pěšky. Nebo je přes tu přes Střelu brod pro auta.
Kamenný most v Rabštejně je nejspíš druhým nejstarším dochovaným mostem u nás. Starší než Karlův most v Praze. Rabštejn ležel na obchodní cestě mezi Prahou, Chebem a Bavorskem. Byl o něj docela zájem a měnil dost často majitele. Dnes je to tu hodně ospalé. Ani Četnická stanice není otevřená. Asi to tu žije spíš o víkendech. Zeptám se strejdy, má tu mít někde blizko chatu.
Modrá vede kolem zříceniny hradu Sychrov a židovského hřbitova. Působí opuštěně, ale je jasné, že se o něj někdo stará.
Obkroužím půlkolečko do kopečku. Vyhlídka zpátky na Rabštejn a k tomu krásný přístřešek. Čas na miňonku. Jenže já si žadnou nevzal. Minule mi ve vedru úplně rozměkla. Bál jsem se ji rozbalit. Doma v ledničce pak ztuhla v jednu čokokostku. Tak jsem si dneska vzal kokosové koláčky. Nejsou špatné, ale miňonka je miňonka. Určitě se jí po mně doma stýská. A mně po ní taky.
Brdo, další ze starých vesnic, dnes téměř zaniklých. Za ní ještě poslední kopec a pak silničkou dolů k Manětínu. Potkávám dvě paní s pejskem. Nevím, co je to za rasu, něco malého, šedého, ale do kopce ťape moc statečně. „Máte moc pěkného pejska!“ chválím. Paní jsou tím potěšené. Chvilka radosti na všech stranách.
Manětín. Vítá mne světec a andílek, který buď naznačuje „psst“, nebo se chystá šťourat si prstem v nose. Aspoň tak mi to připadá. Je to jedna z mnoha barokních soch. Lemují celou cestu k zámku a zdobí i samotné náměstí. Některé z nich fotím, posílám paní Columbové. Nejsvětější trojice (dnes už jenom kopie) na mne mává. Nebo si něco objednává? Honem do auta, než budou chtít jet se mnou. Máme file a bramborový salát. To by mohlo pohnout i tou sochou, co hrozí hromy a blesky.
Jak se tam dostanu?
Nástup na trasu: Autem do Manětína (zaparkovat se dá na náměstí, u zámku). Odtud busem v 9:10 do Kralovic. Jezdí jenom ve všední dny.
Zpět: Trasu jsem si prodloužil až do Manětína.
