Celkem 27.01km, nastoupáno 484m, celkový čas 5:55:04
Co takhle jít dva dny po sobě? Počasí vychází, škoda toho krásného dne nevyužít. Přespávám doma, bus z Plané do Bezdružic mi jede až v 11:15, dopřávám si klidné dopoledne. Tisknu si itinerář a k tomu na zadní stranu velkým písmem 1 000 km. Až budu na 8.61 kilometru dnešní trasy, budu mít podle mých hodinek našlapáno za letošek přesně tolik. A to v to počítám jenom měřené aktivity.
V Plané jsem o něco dřív, dlouhou chvíli si krátím jídlem. Snědl jsem si oběd. Přijíždí mikrobusek. Je to jak někde na dovolené. O pár zastávek už jsem v buse sám. Řidič vidí, že nejsem místní (platit kartou se tu asi moc nedělá). Prý můžu v Konstantinkách přestoupit na bus, který jede do Bezdružic přímo. Čekají tam na sebe. A bude mi platit moje jízdenka. Jdu do toho. Výsadek, minutka čekání a jsem v jiném busu. Moc děkuji, výborný tip.
V Bezdružicích mají i vlakové nádraží. Už od 6.června 1901. A unikát – končí tam trať. Dál už nevede. Kdo přijede vlakem, může si říkat: „Dojel jsem až na konec světa!“
Luxusní cyklostezka do Konstantinových Lázní má nejen zvlášť pruh pro chodce, ale i pěkně udělaná odpočívadla se stojánky pro kola. Kvalitních cyklostezek je tu požehnaně. Lesem nebo po asfaltu, na výběr je toho dost.
Konstantinovy lázně. Komorní, příjemné, upravené. Kdysi jsme tu byli za dědečkem z taťkovy strany. Měl problémy se srdcem. Pamatuji si jenom to, že jsme šli na procházku lesem, kde byla restaurace. A na cmundu se zelím. Tuhle kombinaci jsem předtím neznal. Zajímavé, co člověku utkví z dětství v paměti.
V padáčku za Krasíkovem zdravím protijedoucího cyklistu. Funí to na nejlehčí převod a odpovídá: „Hrozný kopce!“ Souhlas, ale já ho jdu dolů, heč.
U hájovny Krasíkov mi dochází, co se mi snažil cyklista naznačit. Buď půjdu dál po silnici, která jde nahoru v podobném úhlu jako lanovka na Sněžku, nebo to vezmu po modré, delší, ale asi pěknější cestě lesem. Šlapání po asfaltu už mne neba. Navíc se blíží můj tisící kilometr, tak ať je to někde v přírodě. Točím to do lesa, podél potoka Hadovka.
Po odbočení z červené je to lehká divočina. Je vidět, že tudy moc lidí nechodí. Bedlivě sleduji ušlé kilometry na hodinkách. Ještě půl kiláčku, sto metrů a je to tady. Vyšlo to zrovna krásně na lehce podmáčenou část lesní cesty, zarostlou čerstvou trávou. Zelená jak na hřišti. Opírám hůlky o solidní smrkový kmen a fotím.
Někdo ujde 1000km za měsíc, mně to trvalo pětkrát víc. Ale i tak mne to těší. Další vesnice je Domaslav. Souhlas, oslavím to doma.
V Domaslavi míjím kostel sv. Jakuba. Věžička není umístěná uprostřed lodi, ale jenom po kraji. Možná, že tam původně byly dvě, třeba jenom v plánech. O kostel se stará Spolek Domaslav a postupně ho opravuje. Faru je možné si i pronajmout.
Modrá vede střídavě loukami a lesem. Sudety. Území nikoho. Samota. Klid. Udržovaný rybník a hospodářství na samotě v Dolní Vísce je jako zjevení z jiného světa.
Dneska nemusím pospíchat na autobus. Užívám si to. Za Kořenem si sedám na lavičku na kraji cesty. Čaj, miňonka a dokonce sním i jablko, které s sebou vláčím už poněkolikáté.
Sestupuji ke Kosímu potoku. Z dálky jsou slyšet peřejky. Dokonce je přes něj most. Dneska žadné přeskakování nebo brodění? Teplo je, ani by mi to nevadilo.
Jdu se mrknout k vodopádu u Čertovky, ale je suchý, podobně jako ten bubovický.
Chvíli koketuji s myšlenkou jít dál po modré, ale drásat se po úbočí vodopádu přes naplavené větve a napadané kmeny mne neláká. Moc schůdně to nevypadá a na kamzíka si dnes hrát nebudu.
Vracím se zpět na cyklostezku 2206. Asfalt, ale teď mi zas tak neva. Dost se to nad Planou mračí. Bouřky a přeháňky hlásili až na večer. Hmm, je pět hodin, to už by to teoreticky mohlo přijít.
Opírám se do hůlek, nabírám tempo a zpívám si nahlas Okoóolo Hradce, aby se mi líp šlapalo. Druhý den za sebou už přeci jen doléhá a s písničkou se jde líp. Do kopce si ji broukám jenom v duchu, ať se moc nezadýchám.
Odbočku po modré přes Týnec zavrhuji (co tam?), ale procházku kolem rozhledny v Plané si nakonec ujít nenechám. Musím zkusit, jak jsem na tom s mým strachem z výšek. Tss, je zděná, schodiště uvnitř. Vyjít nahoru není žádný problém. Rozhlédnout se po kraji a dokonce fotit taky ne. Zapisuji si ji na můj interní seznam bezpečných rozhleden.
Kolem šesté jsem u auta. Trasa s minimem lidí, po samotách mezi kopci. Žádné přeplněné Krkonoše. Jenom lesy, louky a občas nějaký chodec nebo cyklista. Ideální.
Jak se tam dostanu?
Nástup na trasu: Autem do Plané. Zaparkovat se dá na malém parkovišti u autobusového nádraží. Bus jede do Bezdružic ve všední dny v 11:15.
Zpět: Pěšky až k autu.
