Celkem 34.77km, nastoupáno 662m, celkový čas 7:53:37
Na dnešek jsem se úplně perfektně vyspal. Zalomil jsem to někdy po osmé večer, to se mi nestalo ani nepamatuji. Kolem jedenácté, když šla paní Columbová spát, jsem se probral a připravil varianty na dnešní trasu a po páté jsem si už vařil kafe k snídani. Původní trasu si docela dost modifikuji. Nepůjdu až do Barnau, ale dám si okruh k hranici a zpět do Tachova.
Parkuji po půl deváté u sportovní haly. Zrovna se tam sjíždí floorbalový tým – kluci asi jedou na nějaký zápas, jsou navléknutí do dresů. Nejkratší možnou cestou kolem Zimního stadionu se napojuji na modrou značku. V Knížecí aleji podél Mže potkávám ranní běžce, pejskaře, ale i jednoho medvěda.
V chládku pod stromy je fajn, ale sluníčko asi bude dneska připalovat. U rozcestníku Světce Jízdárna jsem se nechál zmást. Vím, že mám jít po zelené, ale nasměroval jsem se podle šipek na jinou zelenou. Zatím to ale netuším a hrdě se vydávám do kopce. Nebudu se přece koukat na každé odbočce do mapy.cz.
Přede mnou je rozhledna. Aha, to byla jedna z variant na zpáteční cestě. No, možná je nakonec lepší, že jsem si zašel nejdřív sem. Jak se znám, na rozhlednu by se mi po třiceti kiláčkách vůbec nemuselo chtít. Teď jsem ale plný energie a jdu si vyzkoušet jak jsem na tom s mým strachem z výšek. Schodiště je široké, zábradlí po obou stranách, stabilní konstrukce. Panic attack se nedostavil a nahoru jsem vystoupal dřív než bych řekl obuvník. Obejdu si celý vršek a dokonce se přes webcam nechám i vyfotit.
Jak asi probíhala bitva u Tachova? Původně se křižáci, kteří přitáhli od Norimberka přes Cheb, shromáždili u Stříbra, které začali obléhat. Husiti šli od Prahy (10-16 000 pěšáků, to musel být docela kotel), přes Karlštejn na Rokycany. Do Tachova to stihli husiti za patnáct dnů (18.6.- 2.7.1427)! Když si člověk uvědomí, že asi nešli s ultralight vybavením, tak klobouk dolů. Táhnout s sebou takovou sudlici nebo železnou košili, to asi museli mít slušnou fyzičku.
Velká bitva to nakonec nebyla. Křižáci raději zdrhli (i přes početní převahu) a husiti po několika dnech obléhání zaútočili a do Tachova se nakonec dostali uličkou u kostela. Jo aha, tak proto se jmenuje Krvavá! Asi nikoho moc nešetřili.
Vracím se na cestu, která se nějak podezřele vrací zpět do Tachova. OK, čas podívat se do mapy. Aha, tak chvíli půjdu po cyklo 2138 a v Mýtě se napojím zpátky na zelenou. Nebyla to zas tak velká zacházka a určitě za to stála.
Za Mýtem se zelená stáčí zase do lesa a tak si nožky můžou odpočinout od asfaltu. V údolí Lužního potoka jsou fascinující bažiny, ze kterých čouhají stromy. Chci si to nafotit, ale jakmile jen na chvilku zastavím, komáři se slétnou, jako bych byl medium-rare steak. Lehce opečený, ale vevnitř ještě krvavý.
Louky tu patří krávám. Výběhy mají obrovské. Dvě jsem potkal dokonce i v lese za Mýtem. Byly sice za elektrickým ohradníkem, ten měl ale docela povislý drát. Kdo ví, jestli v něm ještě nějaká elektřina teče. Když se rozběhly, připadal jsem si jak na koridě. Takový tunový kolos řítící se krajinou vzbuzuje respekt. Naštěstí se mě lekly a běžely ode mne.
Na silnici odbočuji ze zelené po cyklo směrem na Zadní Milíře a dál k bývalé Pavlově huti. Mohl bych jít i po zelené a žluté, ale budu se po zelené vracet a chci jít co nejméně úseků stejných. U domu v Zadních milířích štěká pes. Paní na něj volá a já zas na ní: „Třeba by chtěl jít se mnou!“ „Ten?“ odpovídá, „to spíš tady kočky!“ Ty odmítám. Co by tomu řekla paní Columbová, že se na výletě tahám s nějakýma kočkama.
U cyklorozcestníku Bývalá Pavlova Huť je stůl s lavičkami. Přichází jako na zavolanou. Čas k obědu. Vychutnávám si chleby s lučinovou pomazánkou a pepřovým salámkem, zelený čaj Tuareg a jako dezert miňonku. Dneska jsem jídlo a pití nepodcenil. Tři sendviče, dvě miňonky, litr čaje, půl litru vody s rozpuštěným magnéziem a půl litru jemně perlivé. Na druhou sváču mi toho zbývá ještě dost.
Hranice. Letos už podruhé. Není tu žádný ofiko přechod, jenom cedule. Některé třešně budou padat k nám, jiné do Německa. To mne fascinuje.
Původně jsem plánoval jít jenom po červené, po které tu jde i Stezka Českem, ale na odbočce Zlaté stezky mi to nedá a zdrhám za kopečky. Pole tu mají lemovaná planými růžemi. A je potřeba dávat přednost dravým ptakům shora.
Jdu po Pašerácké stezce (Pascherweg). Mám s sebou ještě jedny miňonky, za takovej matroš mi tu lidi budou trhat ruce. U přístřešku potkávám první tlupu domorodců. Volám na ně „hoj“, oni zas „čůs“. Chovají se přátelsky, někteří pozdvihují na pozdrav i pivní sklenice. Tomu rozumím. Zbytku už ne a tak se v angličtině omlouvám, že nespíkuju germánsky. Tedy úplně pravda to není, umím třeba Auf víídrzén, nebo cvaj brétšen mit salami. Ale na dlouhou konverzaci na téma německo-české vztahy to není. Měl bych si na Duolingu přidat ještě němčinu, teď by se mi pár základních frází docela hodilo.
U Smuckerhofu je zkratka zpět do Čech. Konzultuji to s mapou, nějaká pěšinka tu opravdu vede. Jako začínající pašerák neváhám a jdu. Až k info ceduli, poničené někým, komu vadila Havlova omluva za vyhnání Němců, to jde. Za hranicí se cestička zužuje a prochází krátkým kopřivovým úsekem. Život pašeráka není žádná selanka.
Kousek po Stezce Českem a u památníku Josefa Böttgera se na chvíli zastavuji. Čtu si info tabule. Kam asi šlo těch 1500 obyvatel z dnes zaniklé obce Pavlův Studenec? Byly všechny domy srovnány se zemí, nebo prostě jenom podlehly přírodě? Chápu tu obecnou naštvanost na Němce po válce. Kolik z nich se nechalo Hitlerem oblbnout a kdo se spíš bál a držel hubu+krok, aby se mu a jeho rodině něco nestalo? Kdo z nich byl horlivec, který by udal i svýho bráchu, a kdo zas ten, se kterým byla radost makat i pivko popít? Šlo to udělat jinak? Choval bych se já v té době jinak?
Dívám se do krajiny, popíjím čaj. Na tyhle otázky odpověď nedostanu. Historii nezměníme. Ale jsem rád, že to není tabu se takto ptát, že cedule v okolí jsou dvojjazyčné a za můj krátký výlet za čáru nebudu zastřelen na útěku.
Zelená jde z kopce. Nejdřív po silnici, pak po široké kamenité lesní cestě. U památných dubů se zastavuji v přístřešku, dojídám chleba a dopíjím se. Na slunci je docela teplo, ještě že jsem si vzal dost vody. I když by tady šla načepovat asi rovnou z potůčků, které tu všude tečou.
Za Mýtem se strefuji na odbočku po zelené. Hafan vyrazí proti mně, pán se sekačkou ho zklidňuje. „Jdu správně po zelené?“ raději se ujišťuji. „Ta je tady vlevo dolů,“ radí pán. Aha, tak já šel přímo jim na dvůr, to se mi asi snažil ten pes naznačit.
Zelená značka přes kopec je přímo esence cest, které jsem na Husově putování zažil. Husté smrky se zašiškovanou cestičkou, borůvčí. A pozor – přichází les smíšený. Hele, padlý strom, co je potřeba obejít. A přeskočit stružku. Jenom na brod to nevypadá. V tomhle počasí by to ani nevadilo. Aha, ještě úzká cesta kopřivovou loukou. Jak jsem na tuhle atrakci mohl zapomenout? A na závěr zříceniny zámku Světce a opravená konírna. Krásné vyvrcholení.
Mám za sebou krásnou poslední etapu Husova putování, opět téměř bez lidí. Nikam jsem se nehonil, měl jsem spoustu času přemýšlet. Bývalé Sudety, ostrá hranice, soužití mezi národy. Jan Hus, křižácká tažení proti husitům. Nenávist a zabíjení těch, co jsou „na druhém břehu„. Proč vlastně? Můžeme se z toho nějak poučit, nebo si každá generace musí nabít hubu? Témata, co se mi z hlavy jen tak nevykouří.
Jak se tam dostanu?
Nástup na trasu: Autem do Tachova, na parkoviště u sportovní haly. Parkovacích míst je tam dost, případně se dá zaparkovat i dál, u bazénu.
Zpět: Okruhem až k autu.
