Kolem Koněpruských jeskyní

Celkem 27.15km, nastoupáno 526.7m, celkový čas 6:45:20

Ke Koněpruským jeskyním se dá dostat z různých směrů. Volím žlutou, která začíná u zastávky Králův Dvůr – Popovice. Pohled do mapy říká, že začátek bude pěkně ostrý, kolmo na vrstevnice. Pod lesem se zastavím a koukám zpátky. Rybníky, kopce a dálnice zařezávající se mezi nimi. Nějak mne tohle splynutí uklidňuje.

Pohled do kopce už méně. Tuším, že žlutá není moc prochozená. Kopřivy nebo bodláky? Sázím na kopřivy.

Nandavám dlouhé nohavice a jdu. Po několika metrech se mění pěšina na lesní. Žádná kopřivožahačka tam nebyla. Zbytečný strach.

Odendal bych si ty dlouhé nohavice, ale jakmile se zastavím, slétají se komáři a klošové. Kloše nemám rád, když si na mne sedne a leze, tak se vždycky leknu, že je to klíště. Naštěstí jich tu není moc, stíhám je odcvrnkávat zpátky a ty, co se mi promenádujou mezi vlasy, sundavám v pravidelných intervalech ručníčkem.

„Kopec dobrý, všechno dobré,“ říkám si u rozcestníku se zelenou. Teď půjdu zase chvilku dolů. Po louce. Fotím kytičku pro paní Columbovou. A šneka, který popírá fyzikální zákony. Jak se může na tom stéble trávy udržet? A jak se z něj odlepí, až bude potřebovat popolézt dál? Záhada.

Cesta dolu silnicí, kde skoro nic nejezdí. Vpravo zkusím lesní pěšinu, podle mapy jde paralelně k silnici a za chvíli by se na ní měla zas napojit. Aha, končí v houští. Prodírám se houštím. Zase klošové. Nebo už fakt klíšťata? Beru zpátečku. Na neznačené cesty se už příště nebudu takhle bezhlavě vrhat. Ale za zkoušku to stálo a moc jsem si zase nezašel.

Za Havlíčkovým mlýnem doprava. Koukám na lávku přes potok a na chvíli se vyděsím, že se budu muset šplhat přímo nad něj. Žlutá se naštěstí stáčí podél potoka. Klid trvá ale jenom chvilku, žlutá se opět rve nahoru přes vrstevnice hlava nehlava. Funím co to jde, tyčkama stabilizuji a šinu se do vrchu jak lanovka na Petřín. Tenhle kopec je určitě jednodušší jít nahoru, než dolu. V noci sprchlo a rozmázlé stopy naznačují, že to někomu občas i lehce sklouzlo.

Najednou jsem u Axamitové brány. Působí docela magicky. Celá se svažuje k nějaké díře. Někde blízko pod námi jsou jeskyně. Raději moc nedupu, abych se nepropadl.

Plížím se opatrně přes skalku. Před chvíli ji přelezla nějaká paní, tak to musím dát taky.

Výhledy do krajiny. A na lom Čertovy schody.

Pere se ve mně, jestli to mám obdivovat jako velkodílo člověka, nebo zavrhovat jako ničení přírody. Dneska mne to ale prostě uchvátilo. Ty schody jsou opravdu impozatní. Tak obdivuji a fotím.

Po cestě ještě míjím Koněpruské vápenice – zbytky pecí na pálení vápence. Našly se pod smeťákem. Je to teď pěkně opravené a na infotabuli je vysvětlené, jak se vápno pálilo.

U pokladny Koněpruských jeskyní je fronta tak 20ti lidí. A u bufáče taky. Není to tak hrozné, ale dnes si návštěvu jeskyní odpustím. Ať si to užijou rodiny s dětmi. Taky jsme tu kdysi byli.

Turistické epicentrum rád opouštím. Jsem na náhorní plošině. Kdo ví, jestli se tu někde neproháněli i Keltové. Copak by asi měli k obědu? Aha, dostávám hlad. V Tobolce vidím ceduli se zmrzkou. V Občerstení Pod Lípou jsem ale našel místo obyčejné zmrzky pohádkový poklad.

Domácí bublaninu s jahodami a višněmi. Byla famózní, jeden kousek nestačil. Bublaninu chválím, dělala jí přímo paní, co dnes obsluhuje. Myslím, že jí to také udělalo radost, že mi tak chutnala. Jedno velkolepé mňam. Tohle byl nejspíš můj dnešní oběd.

Lesem dolů přes Kodu a najednou jsem v Srbsku. Původně jsem tady chtěl obědvat, ale jsem ve stavu, kdy hladovému nevěřím. Sluníčko připaluje a někam se ztratil ochlazující větřik. Beru to do Berouna po té straně kde jezdí vlak, občas se tam najde i stín.

Lidi se i koupou, trochu jim to závidím. Jiná parta splavuje Berounku na paddleboardech a raftech. Musí to být docela makačka, řeka je tu před jezem docela líná. A pádlovat v kleče nebo ve stoje mi příjde docela nepohodlné.

Cestou do Berouna mi lehce slehlo, tak se zastavuju v Asijském bistru v Pivovarské. Malá zahrádka s obsluhou a hlavně mají polévku Pho Bo, na které jsem kdysi docela ujížděl. Tahle droga vás jednou chytí a už nepustí. Odvaluji se od stolu, tekutiny doplněny, phoboviny také, můžu se přesunout domů. Pěkně jsem si to užil.

Jak se tam dostanu?