Přeskočit na obsah

1. Hřensko – Děčín

Celkem 24.62km, nastoupáno 657.1m, celkový čas 6:37:49

Sobota, sedm ráno, čekám na bus do Prahy. Moc jich teď o prázdninách a víkendu nejezdí. Tohle je jediný, kterým se mi snad podaří stihnout EC 176 v 8:34 do Děčína. Případně rychlík, který jede o 20 minut později. Bus přijíždí lehce zpožděný a další minuty nabíráme na semaforech na výstavbě kruháče. Když vyjíždíme z Loděnic, máme už 10minut. Neva, pojedu tím druhým. Snad aspoň ten stihnu.

Na Zličíně jsme v 7:54, metro mi podle IDOSu jede v 7:55. Vnitřní hlas mi radí: „Zkus to!“

„Ukončete výstup a nástup…“ hop a jsem ve vagóně. Ještě držím dveře dalším dvěma z busu, kteří běželi se mnou. Vyšlo to o fous. Na přestupu na Florenci se taky necourám a v Holešovicích mi tak zbývá skvělých pět minut do odjezdu vlaku. Kupuji si lístek přes mobilní apku, nastupuji, místo na sezení naštěstí je a už se kochám údolím Vltavy.

ECčko je fakt rychlé. Srovnávám to s mými cestami pomalíkem, když jsem jezdil domů z vejšky. To byly takové dvě hoďky, táhlo se to jako med. Dnes vystupuji po necelé hodině a půl v Děčíně a ani jsem si nestihl ve vlaku zajít na záchod. Naštěstí funguje na nádru v Děčíně. Je na nějaký vstupenkový automat. Za 10 kaček jsem dostal lístek, ale nepochopil jsem, kde je na něj čtečka. Dveře na WC byly totiž otevřené. Neva, bylo to tam čisté a rád jsem za tu čistotu zaplatil.

Stanoviště, ze kterého odjíždí bus do Hřenska, odhaduji podle ostatních baťůžkářů. Pro jistotu se ptám a jsem ujištěn, že „snad jo, že tu taky na něj čekají“. Přinejhorším nám ujede všem.

Neujede, už přijíždí. Přede mnou je dvojice mluvící španělsky a anglicky. V ruce mapu okruhů Hřenskem z infocentra. Řidič busu na ně křičí: „Kam jedete? Na jakou zastávku?“ Česky asi neumí, což řidiče prudiče, aspiranta na ředitele zeměkoule, nějak vytáčí a zvyšuje hlasitost. Nechápavě se dívají, co po nich chce. Řeknu: „Hřensko?“ Kývnou. Přeložím řidičovi: „Hřensko! Dvakrát.“ Naštěstí mojí češtině rozuměl. Stydím se za něj. Amigos mi děkují, když jdu kolem nich uličkou. Tak si snad aspoň nebudou myslet, že všichni Češi jsou hulváti, jako tenhle nedovtipný řidič vlastenec.

Hřensko

Hřensko. Na zastávce si rovnám věci a když chci vyjít, začíná zrovna pršet. Mrknu na radar – přeprška na 10 minut. Vybaluju pod střechou zastávky sváču, ať jsem řádně posilněn. Přidává se i rodinka s dvouma klukama (cca 3 a 6 let, tipuji). „Rup!“ Policajtská plácačka, se kterou si ten menší hrál, je na dva kusy – placku a tyčku. „Vidíš, neměl sis s tím hrát, my ti to říkali!“ Řev. Pro někoho ten dnešní výlet nezačíná úplně dobře. „Byla drahá,“ říká mi po straně jeho brácha, „já jí mám schovanou.“ Rychle dokoušu chleba a jdu, abych se náhodou nestal nějakou významnou postavou v této dopolední tragédii. Jenom jsem nějak neodhadl směr a tak se kolem nich za chvíli ještě projdu zpátky. „To jsem zase já,“ říkám zcela zbytečně, „ať se vám dobře šlape!“

Jdu po zelené nahoru, úplně sám. Čekal jsem vlny turistů, ale je tu klid. Nechtěl jsem jít přes Pravčickou bránu nebo přes lodičky, abych se nemusel přes ně brodit. Ale dneska by to možná šlo i tam.

Janovská vyhlídka

První skály a Janovská vyhlídka zpět na Hřensko. Zátěžová zkouška na můj strach z výšek. Počítám, že jich bude dneska víc. Je tam zábradlí, to půjde. Dokonce i fotím. Za odměnu si dávám TicTac. Počítám, že i těch bude dneska víc.

Janovský rybník

U Janovského rybníka dojídám oběd. Je tam pěkné posezení a chlápek, co to tam hlídá, mne zve na sbírku hrnků.

Kdo to tu nechal?

Po hikerovi, který tu zdá se šel přede mnou, tu zůstaly boty a tričko. Možná si někde prohlíží ty hrníčky.

Polomy přes cestu

Neznačená cesta přes úsek polomů vypadá občas hrůzostrašně, ale nejsem první, kdo tudy jde. Po stranách jsou vyšlapané obcházky. Vede tu Stezka Českem a pro jistotu jsem se v komunitě ptal, jestli to jde projít. Ano. Navigace nebo mapy.cz jsou občas o pár desítek metrů mimo, ale když se člověk kouká, tak si cestu najde.

Po levém kraji to jde, hlavně ne prostředkem

Jenom jsem tam asi někde ztratil kopýtko k hůlce, ale to jsem zjistil až před Děčínem.

Vyhlídka Belveder

Vyhlídka Belveder je přístupná i rodinkám s autem, ale je tu i skupinka Moraváků, kteří si gratulují k tomu, že to vyšlápli zdola a neumřeli. Klobouk dolů, asi slušnej krpál.

Naučná stezka Kaňon Labe vede slušným porostem borůvčího. Jsou zralé, tak akorát do pusy. Paní Columbová píše, že mám nasbírat mamce na koláč, odpovídám, že jich tu je klidně i na tři. Cpu se, ale všechny je prostě nesním.

Poctivě navštěvuji všechny vyhlídky, každá vyhlíží na jiný úsek Labe. Nádhera. Fotím, kochám se, nikam se neženu. Dneska to není o kilometrech.

Sněžnická vyhlídka

Na Sněžnické vyhlídce je i velká lavice a stůl. Cítím se bezpečně a za odměnu dlabu Miňonku.

Stoličná hora

A ze Stoličné hory už je vidět Děčín. Jenom seběhnout dolů. Hůlka bez kopýtka po asfaltu děsně klape. Určitě to budí i pacienty v nemocnici, kolem které jdu. Ale bez hůlek se mi jde docela blbě. Tak klapu. Večer se zeptám mamky, jestli by mi jedno kopýtko nepůjčila. Takhle bych zítra přes Děčín a Ústí asi nepřešel. Připadám si jak na ženská podpatkách, jenom ten zvuk je víc kovový.

Děčín

Na nádraží jsem 12 minut před odjezdem. Kupuju si pivko do vlaku a těším se na naše, až jim budu vyprávět zážitky z cesty.

Nástup na trasu: Vlakem do Děčína, odkud jede přímo od vlakového nádraží bus do Hřenska. Nebo přes Hřensko dál, třeba do Jetřichovic.

Zpět: Opět vlakem z Děčína.