2. Děčín – Ústí nad Labem

Celkem 28.48km, nastoupáno 945.7m, celkový čas 7:38:18

Neděle. Žádné válení se v posteli celé dopoledne. Po šesté se budím, jdu si udělat snídaní a sváču na cestu. Sprcha, namazat se pořádně opalovacím krémem (raději teď ráno, než někde na cestě) a deset minut před odjezdem vlaku už stojím vzorně na zastávce, směr Ústí->Děčín.

Ve vlaku na Děčín slyším průvodčího volat „Tak vystupovat!“. Uff, že by dneska nějaká výluka? Naštěstí ne. Jenom černý pasažér. Chvíli si pak s průvodčím a chlápkem, co sedí přes uličku, povídáme o různých fintách, co na něj lidi zkouší. Průvodčí je kliďas a sympaťák. Příjemná změna oproti tomu včerejšímu cholerikovi za volantem.

Na trati je dost zastávek na znamení. To mne překvapilo. Přitom to není žádná regionální lokálka. Nebo je?

V Děčíně na nádraží spadne pár kapek. Že by to byla nějaká tradice, že když vycházím, musí sprchnout? Než si rozmyslím, jestli si mám nandat bundu, je po dešti. Ale o kousek dál, na autobusáku, si ji už beru. Fouká vítr a je docela kosa.

O 300 metrů dál, u skladu s pátými koly k železničním vozům, se najednou vyjasní. Sundavám si bundu. Tuhle hru na oblékání a svlékání si s počasím hrajeme až do prvního stoupáčku po žluté. Vítr zahání mraky na druhou stranu Labe a nade mnou se dělá definitivní modro.

Místo na vrchol Chmelníku to střihnu po asfaltce po vrstevnicích. A nelituji. Je tam jak pěkná lesní cesta, tak přístřešek s vyřezávanými sochami.

Je tu liduprázdno. Po žluté dál asi moc lidí nechodí. Pěšinka se ztrácí ve vysoké trávě. Připínám si dlouhé nohavice. Anti-kopřivky.

Za odměnu jsem viděl kolouška ze tří metrů. Taky měl co dělat, aby proskákal tou trávou. Fotím ho. Ale jako na potvoru je rychlejší.

Taky musím skákat a přelézt ohradník. Není v tom elektřina, že ne? Možná ta žlutá vedla přeci jen kousek bokem, ale to už neřeším.

Asfaltka přes Javory. Mamka mi píše SMSku: „Počasí nepřeje, viď. Tady leje.“ Jo, když se kouknu na druhou stranu Labe, tak se to tam pěkně mračí, ale nade mnou je azůro. Vítr to vyfoukal tak, že se pořád rozhlížím a obdivuji panorámata.

„Tady opalovačka,“ odpovídám mamce. Ale není vedro, vítr to perfektně ochlazuje.

Cestu mi přehrazuje šnek. Chce jít se mnou, prý to šupajdíme stejně pomalu. Za tuhle drzost ho přenesu jenom do škarpy, ať ho v té jeho světelné rychlosti něco nezajede.

Omylem minu odbočku na Javorský vrch, ale když se žlutá zase napojí na silnici, nedá mi to a holý kopeček si vyšlápnu. Zajímá mne co je vidět nahoře.

Oukej, nejvyšší bod Javorského vrchu asi nedám, na takový terén nejsem dostatečně vybavený. Raději obcházím po vrstevnicích. Ale výhled z druhé strany kopce byl taky úchvatný. Nevím, jestli mám obdivovat víc kopečky nebo mraky.

Ve Slavošově u jezdeckého hřiště si dávám obědosváču z domova. Původně jsem chtěl posvačit na Javorském vrchu, ale byl tam docela studený vítr.

Cesta na Blansko vede přes pastviny. Mám jít spíš u oveček, nebo u krav? Mapa ukazuje cestu uprostřed, kde je ale neproniknutelná houština. Tak jdu chvíli u oveček a přes houštinu se prodírám ke krávám. No, kdybych počkal dvacet metrů, tak tam byla pěšina, ale už jsem byl lehce vystresovaný, jestli nejdu špatně. Ne, nešel jsem, opravdu to vedlo přes pastvinu.

Elektrický ohradník už umím otevírat jako profík. Nakonec mi to příjde jako fajn nápad. Proč by tady měla být vyhražená cesta jenom pro lidi, když se tam vejdeme všichni? Kdo ví, kolik návštěvníků za rok projde touto zoo v přírodě.

Cestou ke zřícenině hradu Blansko míjím včelín s nádherně vyřezávanými sochami a úlem. Připomíná mi to exponáty v muzeu v Mariánské Týnici, ale tady je to funkční.

Dneska mne nějak baví kopce a výhledy. Vyškrábu se i nahoru ke zřícenině hradu Blansko. Chápu proč to postavili právě tam. Krajina jako na dlani.

Po loukách zase chvilku lesem. A houštím. V přístřešku v Trampské osadě pod Farským vrchem odjídám zásoby sladkostí. Je to tam pěkně udržované.

Do Paříže to mám „jenom“ 864km Je to zvláštní si uvědomit, že jsem to letos už ušel. Jasně, je to vzdušná vzdálenost, ale i tak. Mám letos nachozeno přes 1200km a za tento týden ještě něco přibude. To by do té Paříže možná i vyšlo.

A hele, to bílé na kopci, není to už Sacré-Cœur?

Ne, tak je to sídlište Dobětice v Ústí nad Labem. Sbíhám dolů podle Mariánského vrchu a najednou jsem v centru. Stavuji se ještě v OC Forum pro dárek mamce k svátku a hop na vlak.

Oproti včerejší skalní a přílabské etapě to bylo víc po pláních a kopečkách. Žádné extrémy, ale poctivě vyšlapaných 948 výškových metrů. Moc lidí jsem nepotkal, ale zároveň to nepůsobilo tak opuštěně, jako některé oblasti na západní hranici. Fajn etapa, s nádhernými výhledy. Zítra si troufnu i na Milešovku.

Jak se tam dostanu?