4. Lovosice – Libochovice

Celkem 20.1km, nastoupáno 446.3m, celkový čas 4:39:33

Čerstvé houstičky k snídani! Na tenhle komfort bych si raději neměl zvykat. Dnes mám odpočinkovou etapu, žadný kvaltování. Užívám si snídani i ranní pokec s našima. Ještě vyndat klíště. Letos první. Doufám, že i poslední, ale pro jistotu si beru od našich Jodisol. Pinzetku na vyndavání mám.

Z baráku vycházíme společně s mamkou kolem půl deváté. Má taky baťůžek. Ne, nepřemluvil jsem ji na výlet na Házmburk. Jde si pro čerstvou várku knížek do knihovny. V době COVIDu tam vymakali online objednávání a rezervace, takže mamka si prostě vybere na webu, co by si tak přečetla, objedná si to, v knihovně jí to připraví a jenom si to vyzvedne. U novinek, nebo titulů které jdou na dračku, je pořadník a upozorní jí to, že se na ní právě dostala řada a knížka je připravená. Odevzdávat se dá 24×7 přes venkovní kastlík, klidně i po jedné knížce. Geniálně praktické. A návykové. Mamka si tentokrát odnáší 5kg knížek, což je u ní dávka plus-mínus na týden. No, nemá to lehké.

Zatímco přemítám o těžkém údělu náruživé čtenářky, cesta se mění z kopečku na krpál. Taťka mne varoval, že až na Košťálov to bude pořád do kopce. A měl pravdu. Sluníčko hřeje i po ránu, ale cesta vede alejemi a občas zafouká i větřík. Kdybych tak nefuněl do kopce, bylo by docela příjemně.

Vrchol Ovčína i Košťálova vynechávám. Po včerejší Milešovce to dneska dávám na pohodu. V Třebenicích si na náměstí sedám na lavičku, dopíjím se a jím sváču. Nesmím se moc nacpat, v Libochovicích chci jít na oběd. Na druhém konci náměstí prodávávají proutěné zboží a granáty. Zváštní skladba, že by Army-shop? Nejdu tam, na zbraně nejsem.

Před Sedlecem, za Luckým mlýnem jsem zapomněl odbočit po červené, ale pokračoval jsem dál po polňačce. Vedla blízko drátů s vysokým napětím. Divně v nich lupalo, asi od větru. Nebylo to úplně příjemné.

Házmburk mám celou cestu od Třebenic před sebou a konečně se dostávám na jeho úpatí. Minulý rok jsme na něm byli s paní Columbovou. Vyšlápli jsme si to po žluté od parkoviště v Klapým. Dneska to jdu po červené a je to o něco dobrodružnější. Úzký tunel křovím. Ale vcelku dobře prošlapaný. Na vrchol neodbočuji, motivace na oběd se ozývá někde nad páskem.

Dolů vede červená opět tunelem v houští. Je tu nějaký nízký strop, roste to tu snad pro liliputány?

Někdo nahoře otáčí kolečkem termostatu doprava. Cesta polem a po krajnici rozehřáté silnice se zdá být nekonečná. Přitom zatím nemám v nohách ani 20km. Jdu mechanicky z kopce. Konečně Libochovice.

Tak kterou hospodu si zvolit, co si dneska dám? Moje super oblíbené PhoBo ve vietnamské? Koprovku z Konírny, když ji od mládí nesnáším? Mamka mi totiž našla ráno prozíravě i jídelní lístek, abych se měl na co těšit.

Vyhrává Konírna. Kromě koprovky mají mít i chiligulášek nebo Halibuta. „Taková zacházka, co když to už nebudou mít,“ lamentuji když procházím přes náměstí kolem dalších dvou hospod. V jedné mají taky koprovku, asi je dnes Mezinárodní Den Koprovek.

„Tak gulášek už není!“ přichází mi s úsměvem oznámit číšnice. A je to tady. S obavami v hlase se ptám: „A rybičku ještě máte?“

„To je snad velryba!“ Jestli tohle sním, tak se budu dál už jenom koulet. Snědl. Bylo to vynikající. I pivko jsem dal.

A dál se jenom koulím. Koupit si něco k večeři a na zítra (mám sice dojem, že do konce života už nemusím nic jíst, ale vím, že to brzy přejde). A mrknout se do zámecké zahrady.

Odpoledne už jenom relaxuji s nohama nahoře. Tyhle odpočinkové etapy také nejsou špatné.

Jak se tam dostanu?