6. Louny – Krušovice

Celkem 32.58km, nastoupáno 598.8m, celkový čas 7:13:37

Snídaně v hotelu, na obědosváču si kupuji slunečnicové bulky ve vedlejší pekárně. Mrknu se i do Kostela sv. Mikuláše, po ránu je otevřený.

Je lehce pod mrakem, na ventusky to dokonce vypadá na občasnou přeháňku. Všechno lepší, než vedro. Vyrážím po deváté, dneska jsem se nějak nemohl vykopat. Ale to neva. Přespávám v Krušovicích a nemusím pospíchat na vlak nebo bus. Má to být něco přes třicet kiláčků, mezi čtvrtou a pátou bych tam tak mohl být. Pokud nebude někde nějaký hrůzoterén.

Pozvolné stoupání nad Louny, náhorní plošina, ze které je pěkný výhled zpět přes pole slunečnic. Něco pro van Gogha.

Sem tam padne kapka, ale ani to není poznat v prachu cesty. Nad Jimlínem je otevřený zámek Nový Hrad. Vůbec jsem o něm nevěděl. Za komoušů to bylo zemědělské učiliště, teď se postupně renovuje. Ukládám si do paměti, že až budeme někdy poblíž, můžeme se tam s paní Columbovou mrknout.

Cestou do kopce předcházím skupinku maminek a dětí. „Můžu taky do kočárku?“ ptám se, aby řeč nestála. „No, když se tam vlezete!“ Tyhle nesplnitelné úkoly by dal jenom Jiřík ze Zlatovlásky.

Cesta v Opočně míjí hřbitov, na kterém jsou zombíci nebo upíři. Výhružný nápis „Co jste vy, byli jsme i my. Co jsme my, budete i vy“ o tom jasně vypovídá. V noci bych tu nešel ani za boha.

Nad vesnicí bývalo slovanské hradiště. Má podobné umístění jako to ve Stradonicích, na kterém jsme byli s paní Columbovou. Ostroh na kterém se dá něco pěstovat, ale je z něj i pěkně vidět do kraje.

Obědvám u rybníku v Selmicích na potoku Maruška. Je to opět taková samota, ale dost pěkně udržovaná. A přistupná autem. Za chvíli jedno přijíždí, vystupuje pán a téměř se omlouvá: „Já tady jenom počkám na manželku.“ Jasně, proč ne. Za chvíli přichází dvě paní a všichni si dáváme pauzu pod altánkem. „Já jsem vám ani nenabídl česnek,“ zastydím se, když už se zdvíhají k odchodu.

„Ten já nemůžu,“ říká první. „Já taky ne,“ přidává se druhá. Pán by si možná dal, ale asi nechce riskovat nějaké drobné neshody v autě. „Ale náš děda ho měl rád,“ říká zase ta první, „jenom s ním pak nikdo nechtěl být na pokoji. Ale dožil se 96 let.“ No panečku, česnek mám rád, paní Columbova naštěstí taky. Máme před sebou ještě hodně česnekových sezón.

Za Šelmickým lesem to beru po neznačené cestě do Ročova. Vede tam ještě? Nebude moc zarostlá?

Vůbec ne. Vede podél chmelnice. Dostávám z toho chuť na pivko, snad v Krušovicích nějaké budou mít.

Lavičky u Augustiniánského klášteru přímo lákají k posezení. Další z klášterů v přírodě. S rukopisem Santiniho i Dientzenhofera. Za komoušů sklad, vězení a blázinec. Ach jo. Klobouk dolů před těmi, co se tu starají o rekonstrukci. A taky o knihovničku.

Roku 1743 bylo v Ročově založeno „Arcibratrstvo požehnaného černého koženého pásku svaté matky Moniky pod mateřským a milostivým opatrováním a jménem Marie Panny Utěšitelky“

z Wikipedie

Dál pokračuji po cyklostezce. Tedy spíš by se jí mělo říkat klošostezka. Už tam asi dlouho žádný člověk nešel, tak se klošové chopili příležitosti a útočí ze všech stran. Ručníčkem je žmoulám hned jak je ucítím přistávat na ruce nebo ve vlasech. Ještěže mám vojenský sestřih, teď se to hodí. Na chvilku jsem se zastavil, abych setřepal jednoho z nohy. Chyba. Další dva už přistávají. Jeden na hlavě a druhý mi okupuje nohu. Jsou koordinovaní, sehraná parta. Ale já se nevzdávám. Kdybych si dělal zářezy na pažbě, tak už žádnou pažbu nemám.

Hurá, Třeboc! Sedám si na lavičku uprostřed vsi, abych měl případně krytá záda, kdyby se rozhodli opustit les. Aspoň loka teplé vody. Na uklidněnou.

Teď to bude po silnici, na tu se snad neodváží. Zkouším jít zkratkou po červené přes lesík. Po prvních pár metrech mám nohy ošlehané od ostružiní a dál to nevypadá lépe. Tak zpět. Deset minut po silnici versus půl hoďky přes ostružiny. Dobře jsem udělal.

„Hředle, budu tam hnedle.“ Mají tu na návsi zajímavé sochy.

Poslední stoupání kolem Amálie. Moc pěkný název pro kopec. Těším se na sprchu a pivko.

Hele, v Krušovicích už staví metro! To jsou mi věci. Ubytování mám kousek od restaurace. Sprcha, vyprat si a konečně to pivko. A panenku na hříbkách.

V jednu chvíli se spustí tak šílenej liják, že to neberou ani okapy. Přesouváme se všichni ze zahrádky dovnitř. Na záchranu ubrousků a soli není v té rychlosti ani pomyšlení.

Docpu se ještě tiramisou a jdu se natáhnout. Dneska to byl pochod typickou českou krajinou. Pole, louky, lesy, kopečky. Bez extrémů, přátelské a milé. Až na vás, klošové! Ale zas lepší, než komáři. To bych byl úplně opupínkovanej.

Jak se tam dostanu?