Jdu pro chleba a mám 1500 km

16.srpen 2022

Když jsem minulý rok v říjnu odešel na volnou nohu a místo posedáváni na nekonečných poradách začal chodit po venku, nedokázal jsem si vůbec představit, kolik toho vlastně tak ujdu. Pět set kiláčků za rok? Tisíc? Musím se trochu hecnout – 1500 km. A pěkně počítat jenom ty kilometry, které mi hodinky naměří při aktivitách. Né, že mi to bude započítávat i kroky, když luxuju, nebo jdu na záchod. Jenom Hiking (to když jdu s tyčkama), nebo Walking (procházky bez tyček).

Hned se ve mne probudily moje analyticko-manažerské pudy a musel jsem si spočíst kolik bych tak měl ujít denně, za týden a za měsíc, abych tu patnáctistovku dal. Jasně, v zimě to nejsíš bude přibývat pomaleji, ale aspoň abych věděl, jestli je to vůbec splnitelné.

OK, to nevypadá vůbec špatně. Dvě hodinové procházky po okolí a dvě dvouhodinová tyčkování někde venku. Čtyři aktivity za týden. To musím dát. Jdu do toho.

Garmin Connect má skvělou věc, dá se z něj exportovat seznam aktivit, včetně detailů. V Google sheets jsem si vytvořil krásnou tabulku a grafík, na kterém jsem mohl sledovat, jak na tom vlastně jsem.

Manuální update google sheetu mne ale brzy nudil – přišel čas si zaprogramovat. Python je na datový projekt jasná volba, musel jsem si jenom lehce oživit jak se v něm zachází s googlesheetem a voilá – skriptík byl během pár dnů na světě. Dneska bych to asi dělal přes pandas, třeba se k tomu v rámci refactoringu ještě někdy vrátím.

No a pak už mi nezbývalo jen nic jiného, než chodit a chodit. A chodit a chodit.

Na grafu jsem sledoval, že začínám mít opravdu náskok. Prvních 1000km jsem slavil na konci května na Husově cestě z Bedružic do Plané. A těch zbývajících 500km jsem dal od června do půlky srpna. Tedy za srpen jsem toho moc nenachodil, jak je vidět z tabulky. Bral jsem to vysloveně procházkově. Ve vedru se mi do vysokohorských výkonů prostě nechce.

No a jaká byla dnešní, jubilejní etapa?

Cesta za chlebem

Úplně obyčejná cesta do obchodu pro chleba, kterou dělám tak čtyřikrát do týdne. Obchod máme od nás co by kamenem dohodil, ale já to nejdřív beru na druhou stranu – ke kostelu a podél hřbitova. Tam nikdo kameny nehází.

Nevím, jestli by v případě apokalypsy ten řetěz na bráně zombíky udržel. Velkou důvěru v něj neskládám. Ale třeba by je zastavilo lanové hřiště, které je hned u hřbitova. Provazy úplně lákají k prolézání a zombíci by určitě neodolali. Vždyť jsou jako děti, ani neumí pořádně chodit.

Kopeček (převýšení aspoň 5 metrů!) a za ním moře. Asi. Aspoň si to tak vždycky představuju, že by tam mohlo být. Určitě tam kdysi bylo.

Ale už není. Pole, v dálce kopečky, louka s odkvétajícími kytkami, které fotím a posílám paní Columbové. No co, i z procházky po okolí se dá poslat kytička. „A traktor nebude? Nebo aspoň bagr?“ ptá se paní Columbová. No uvidíme.

Sestupuji ke škole po cestě z bílého písku, kde děti občas hledají trilobity. Po dvou kilometrech zakončuji první chodeckou část a vrhám se na kombinaci posilování a protahování. U školy je úplně super venkovní posilovna.

Má sice jenom pár strojů, ale kolem půl hoďky tam klidně strávím. Už si s sebou beru i ručníček a vodu na pití. V tom vedru po ránu se to hodí.

Když není traktor, ani bagr, musí paní Columbové stačit buldozer.

S opravou silnice docela pohnuli. Minulý týden jsem přecházel vybagrovanou díru, dneska mám co dělat, abych přeskákal žhnoucí asfalt. Mumlám si pro sebe: „Jsem jogín a umím přejít i žhavé uhlíky.“ Moc to nepomáhá. Raději to beru rychle na chodník, než se mi moje nové ponožkoboty slijí s povrchem silnice.

Podejdu dálnici a jsem u zámku. Nežije tam žádná princezna. Tedy možná že jo. V zámku je teď knihovna a v ní by se určitě nějaká pěkná pohádková knížka našla.

Letos tam opravují další část střechy. Komouši to nechali zchátrat, porevolučnímu majiteli došly prachy, ale naštěstí to město před deseti lety odkoupilo a snaží se to postupně opravovat. Bude to ještě na dlouho, ale každým rokem je zámek opravenější a hezčí.

Na cestu podél Litavky se vždycky moc těším. Řeka, cyklostezka, zklidnění se a do toho heavy postindustriál jak z nějaké dobré střílečky.

Hlavní hrdina pohrdá broděním se mělkou říčkou.

Ručkuje přes lávku s potrubím.

Z vybombardované železárny přilétají drony.

Z dosud nepublikované akční hry Chodím, tedy jsem

Hop a skok, zpět přes dálnici, a jsem konečně u večerky. Půlku chleba beru rovnou do ruky, na otázku „Ještě něco?“ odpovídám mým obligátním „ne!“ Platím jednadvacet kaček pánovi, který je tam od rána do večera a za další dvě minutky jsem doma.

Exportuji data, spouštím můj všepočítající skript a jo, je to tady.

A je to. Hotovo. Už nemusím letos ujít ani kilometr. Plán jsem přece splnil.

„Těch 2000km bych letos nakonec mohl dát, ne?“ vrtá mi v kebuli. Challenge accepted.