Údolím ticha na Točník

Celkem 22.51km, nastoupáno 517.4m, celkový čas 5:16:12

Ventusky je super web a mobilní apka na předpovídání počasí. Mám jí rád. Asi až moc. V sobotu jsem se mrknul na to, jestli má v neděli pršet. Asi trochu jo. Občas jsou tam nad náma modré, deštivé oblasti. Ale takhle to předpovídali i na sobotu. A přitom bylo docela fajn počasí na procházku. Jenom jsem nikam nevyšel. Protože mělo pršet!
„To je ale blbá výmluva,“ nadávám si sám sobě. „V únoru ti nevadila zima a teď nevytáhneš paty z domu jenom proto, že někde zahlásí možnou přeháňku?“ Jdu do sebe, od sebe a znovu do sebe. Zítra vyrazím ven, už žádné výmluvy.

Ráno je krásně modro, na teploměru 17°C. Do báglu balím jenom miňonky, vodu, tričko a nepromokavou bundu (pro jistotu). Jedu autem za Svatou. Na každé odbočce do lesa milióny zaparkovaných aut. Asi houbaři. Na mé oblíbené odbočce za Zeleným křížem je naštěstí pár volných míst. Parkuji. Žádné výmluvy.

Nemám úplně jasně rozmyšlenou trasu, prostě se rozhodnu podle toho, jak to dneska pošlape. Scházím širokou cestou k údolí Pařezového potoka. Mám to tu spojené s mými prvními kroky po té, co jsem si pohmoždil kotník. Ale dneska to šlape výborně. Beru to do kopce a ke žluté – do Údolí ticha.

Čekal jsem mraky houbařů, ale naštěstí potkávám jenom pár běžců a jednu rodinku s děckem na odrážedle. To je fajn.

A hele houba! „Tak jsem taky jednu našel!“ chlubím se sám před sebou a posílám fotku paní Columbové.

Vypadá nádherně, ale ne úplně jedle. Raději ji tam nechávám pro zkušenějši houbaře.

Údolí ticha vede podél Kublovského potoka. Nikde nikdo, ticho. Občas koumám, po které straně jít a jestli drobné přitoky přeskakovat, nebo přejít přes kládu.

Když jsem tu šel na jaře, tak mi to přišlo o fous adrenalinovější. Asi bylo víc vody. Dneska je to na pohodu. U největšího brodu je dokonce lávka. Asi tu byla i minule. Že bych se jí nevšiml?

Od brodu se můžu vrátit cyklostezkou podél Jezevčí skály. A nebo si to prodloužit přes Točník. Hlasuji pro Točník a nikdo není proti. Je nádherné babí léto, sluníčko hřeje, škoda toho nevyužít.

Z Březové už je krásný výhled na Točník. Mraky se houfují v tak fantastických tvarech, jako by je někdo nahoře míchal mixérem. Začínám mít lehký hlad a tajně doufám, že v Točníku bude otevřená zahrádka u hřiště. Tedy jmenuje se u Rytířů, ale je prostě u hřiště. Už jsem párkrát šel kolem a otevřeno bylo. A hurá, je otevřeno i dneska!

Dávám si malinovku, polévku a restovaná játra s hranolky. Porce je obrovská. Podle místní fenky jsem si toho naložil až moc a chce mi s tím nákladem pomoc.

Kouká se fakt sugestivně, ale já se řídím heslem: „Sežer všechno, zachráníš pejska!“ Stejně by to bylo pro ni moc slané. Ale chápu, že kdybych dneska nepřišel, tak ty játra mohly klidně zbýt pro ní. To ona ví. Promiň.

Paní Columbová píše, že doma leje. Za chvíli to začne bubnovat na střechu zahrádky i tady. Než dojím a zaplatím, přeháňka je pryč. Určitě to byla jedna z těch, co mne na ventusky dopředu tak děsily. A přitom ji šlo v pohodě přečkat v hospodě.

A hurá na zteč Točníka. V žaludku mi žbluňká malinovka s polévkou, ale jinak se jde dobře. Beru to podél zdi, až k vyhlídce na ostroh. Kupodivu mi nenaběhl strach z výšek. Asi tam žádna nebyla.

Kolem Zámeckého vrchu jsem už letos šel po červené – Husovou cestou na Točník, dneska volím žlutou hřebenovku. Uzoučká stezka v tunelech z bříz a různých křovin, ale dobře průchozí.

Je nádherné počasí a v Hředlích to místo kratší červené beru ještě po žluté kolem rybníku. Zelená mne pak vrací zpátky, k autu. Startuji a začíná lehká přeháňka. Bůh Ventusky mi dnes byl nakloněn.

Jak se tam dostanu?