1. Roztoky, Žebrák a Praskolesy

Celkem 30.59 km, nastoupáno 658 m, celkový čas 7:09:30

Už je ráno, nebo mi jenom svítí lampa do stanu? Čtvrt na šest. A už je docela světlo. Ale ze spacáku se nechce. Ještě chvilku se zachumlám.

Další pohled na hodinky, je po půl osmé. Nakonec jsem se docela dobře vyspal. Hlavu jsem měl tentokrát v té nižší části stanu a přišlo mi to lepší. Nemusel jsem se při každém převalení kontrolovat, jestli nejsem opřený spodkem spacáku o tu delší stěnu stanu a nevlhne mi od ní spacák.

Nad Berounkou mlha, sluníčko se snaží prodrat ven. Snad se mu to podaří.

Rosa je všude. Vědom si svých pěti předsevzetí, opatrně otírám vnitřní stranu stanu, aby mi moc nenakapalo dovnitř.

K snídani si dávám pohankové mysli a do PETky si čepuju vodu. Chutná trochu po železe. Tipuju to spíš na chuť potrubí, než železitý pramen. Ale pitná je, alespoň podle cedulky nad kohoutkem.

Otírám stan, balím. V klidu, nikam nepospíchám. Když jsme sjížděli Berounku, málokdy jsme vyplouvali před desátou. Tenhle vzorec chování na mne tady úplně dýchá. Restaurace dělá snídaně až od devíti, to už jsem ale připravený vyrazit. Má to výhodu, cestovat sám. Nemusím na nikoho čekat a nikdo taky nečeká na mne. Je to osvobozující.

Mlha se rychle zvedá a v Roztokách je už modro a slunečno.

Za mostem je otevřený vietnamský obchůdek (i v neděli!), dokupuji vodu a pečivo. Mám sice s sebou k obědu ještě kousek chleba z domova, ale čerstvým houskám jsem neodolal.

Stoupáček nahoru. Není to tak hrozné, jak to včera vypadalo. Nohy mám rozchozené, jenom boky a ramena si zatím zvykají na větší zátěž od báglu.

Míjím po okraji Karlovu Ves. Někdo si tu staví soukromý zámek. Bojím se vytáhnout foťák. Kdo ví, jestli to tu nehlídají nějací ostří hoši.

Na rozcestí Pod Špičkou se odpojuji od modré a jdu dál po zelené. V mapě je, ale na stromech je zamázlá. Nikdy jsem nepřemýšlel nad tím, jak vznikají a zanikají turistické značky. Kdo o tom vlastně rozhoduje? Na jakém základě? Jak a kdy se taková změna projeví na mapách? Něco se dá dohledat na Klubu Českých Turistů nebo specialním webu turistickeznaceni.cz, ale tyhle detaily ne.

Broumy. Tuhle vesnici mám rád. Hlavně místní pivovárek Matuška. Vaří vynikající pivka, velký výběr Pale Ale. Jezdil jsem si tam pro ně v době COVIDu. Autem.

Dneska jsem tu poprvé pěšky, tak si konečně mužu splnit přání a dát si čepované, ze sudu přímo od Matušky. Mají Märzen, 13° speciál, vařený v období Oktoberfestu. K tomu housky, sýr a z domova nesený stroužek česneku. Oběd králů.

Počítám, který vlak nebo BUS domů bych tak mohl stíhat. Se zátěží jdu přeci jen pomaleji a před sebou mám něco kolem 15km. Naštěstí mi něco jede v podstatě každou hodinku, tak to nemusím až tak moc řešit.

Počasí se začíná měnit. Od jihozápadu jdou slušné mraky a v dálce nejspíš prší. Že bych dneska vyzkoušel novou bundu?

V tom nejhustším lese začne krápat. Listnaté koruny mi nechávají dost času na vyndání bundy i opláštěnkování baťohu. Bunda má nastavovatelnou kapuci se super drátkem vpředu, kterým se dá tvarovat kšilt. Intuitivní. Kapuce nepadá a dobře se v tom pochoduje.

Přichází lehce technický úsek Údolím ticha. Déšť zesiluje, už propršel i listím. Konečně dobrodrůžo. Když jsem tu šel minule, tak jsem si říkal, že bych tudy nechtěl jít za deště. Jak si na to vzpomenu, chytne mne záchvat smíchu. Fakt se musím smát nahlas. Ještě, že tu nikdo okolo není, asi by to moc nechápal.

Přeskakuji několikrát potůček, vyhýbám se velkým loužím a opatrně našlapuji na kluzké kořeny. Vycházím z lesa a přestává pršet. Nepromokavá bunda zatěžkávací zkouškou prošla. Z kapes kalhot vyndavám promoklé papírové kapesníky – jedinou oběť dnešního deště. No, vlastně ještě ručníčky, které jsem si nechal neprozřetelně sušit zavěšené na předním popruhu. Ale ty jsou na vodu zvyklé. Jednou rukou je za pochodu ždímu a nechávám vlát na popruhu dál.

Točník na dohled. Znám. Potkávám partičku turistů. Předháním je a při tom se jednoho z nich ptám: „Jakej je, tenhle velkej Osprey?“ „Super, “ říká, „mám ho už deset let a jsem s ním spokojenej!“ Tak co můj baťůžku, vydržíš se mnou taky deset let? Dneska jsem s ním taky maximálně spokojený.

V lesním terénu jsem se lehce zdržel. Jestli chci stihnout BUS v 16:41, musím se zase dostat do tempa. Po dvaadvaceti kiláčkách s nákladem to už není tak jednoduché. Kopec dolů pomáhá, ale žádný sprint to tedy není. Od Točníku je to víceméně po asfaltce nebo chodníku. V Žebráku zrovna přijíždí na zastávku BUS na Zličín. Odolávám pokušení do něj nastoupit a šlapu dál.

Posledních pár kiláčků. Na zastávku BUSu v Praskolesích přicházím šest minut před odjezdem. Just in time. Slečna, která tam čeká, mne pouští na lavičku. Asi vypadám, že si potřebuji odpočinout. Shazuji bágl, oprašuji z něj poslední kapky. Protahuji se. Připadám si úžasně lehký, jako heliový balónek. Když si baťoh zase nasadím, mám pocit, že taky nic neváží. Boky mám lehce otlačené a zítra nechám nohy odpočívat, ale dal jsem to.

Jak se tam dostanu?