2. Praskolesy – Příbram

Celkem 34 km, nastoupáno 863 m, celkový čas 7:09:01

1. říjen 2022, přesně rok, co jsem se stal volnonožcem. Jak jinak to oslavit, než pěškovýletem.

Vstávám na budíka. BUS mi jede po půl osmé, předtím si v pohodě dělám snídani i sváču s čajem s sebou. Dost se ochladilo, mám sbalenou i čepičku a na sobě dvě spodní vrstvy a bundu. BUS jede na čas, v Praskolesích vystupuji lehce po osmé. Dneska to bude přes 30 kiláčků, ale baťužek mám lehoučký (4.25 kg i s pitím a jídlem), cítím se odpočatě a natěšeně, tak by to mohla být fajn procházka.

Je lehce zamlženo, ale na pláni u statku Kočvary se to zvedlo a začíná se modrat obloha. Koně tam mají slušně velký výběh a po ránu se honí, jak někde na prérii. Ta radost z pohybu!

V Lochovicích se už úplně vymodřilo. Sluníčko je ještě nízko a vytváří na kostele zajímavé stíny.

Krátký, ale nádherný úsek podle Litavky. Třpytí se v protisvětle. Šumí, je pěkně dravá.

Sundavám si nohavice z kalhot a odkládám bundu do báglu. Dalších pár kiláčků bude do kopce na Plešivec a asi se slušně zahřeju. Lehký kopeček se mění na slušný stoupáček kolmo k vrstevnicím. „Kde mám ručníček? Já si ho zapomněl sundat z věšáku!“ S láskou na něj vzpomínám, teď by se mi sakra hodil. Kapky potu z čela si stírám papírovým kapesníkem. Ještě, že tu nejsou klošové.

Potkávám první houbaře. Je teprve deset hodin, ale už jdou dolů s plným košíkem. „Máte pěknou úrodu,“ chválím. „To prodávaj tam nahoře,“ radí mi paní. „Aha, tak to jdu dobře!“

Tss, nemusím zbytečně utrácet. Moje první úlovky sním hned na místě, abych se s nima nemusel tahat až domů. Nasyrovo jsou stejně nejlepší. Když je člověk tepelně upravuje, tak se z nich veškeré živiny vytratí, aspoň tak to tvrdí vitariáni, zastánci raw food. Jednu bych jim měl asi taky poslat, na ochutnávku.

Kopec je občas prudší, ale nic nebezpečného.

Plešivec. „Neměl výstup na tenhle kopec nějaké nežádoucí vedlejší účinky?“ zkoumám přes selfíčko. „Ne, jenom ten horizont se jim tu tedy pěkně naklání. To bude asi tím větrem.“ Ale výhled z něj je opravdu super.

V klesání za Plešiveckým sedlem potkávám dvě starší paní s hůlkama. Předháním je, zdravím, ale i tak se leknou. Za chvíli je potkám znova. A přede mnou. To snad ne? „Vy jste to vzali nějakou zkratkou? Vy to tady znáte!“ Mají vysloveně radost z toho, že mne takhle předběhly. „Přece nepůjdeme po asfaltce, když to jde lesem!“ Jo, znaly to tam.

Hlad. Už abych byl u Klínku, jsou tam lavičky. Obsazeno. Partička s baťohama a je jich víc, než míst na sezení. Zdravím a jdu dál. A co tady?

Pokácené kmeny a houbičky zase jenom pro mne. Sním všechny chleby co mám, ale dlouho se nezdržuju. Fouká to chladně a musel bych se něčím přiodít.

Asfaltka lesem na Komorsko je rovná, jak když střelí. Fajn na rychlochůzi, ale trochu nůďo.

Je to úleva, když se změní zase na obyčejnou lesní cestu, kde jsou i takové zázraky, jako pořádné mraveniště, nebo louže, ve které by se utopila i Rusalka.

Nad miňonkou koumám, který busovlak bych mohl stihnout. Ten ve tři asi ne. Podle mapy je to 7.5km do centra plus něco málo na nádraží. To za hodinu dvacet nedám. No, kdybych si byl býval nedal miňonku… Ale co by to byl za výlet bez miňonky?

Vyrážím posilněn, třeba by to ještě šlo stihnout, občas se umím hecnout. Začíná pršet. Louka, bahno, klouže to. Měním cíl i taktiku. Pojedu ve čtyři, můžu jít pomalu a kdyžtak se stavím v Příbrami někde v kavárně na kafe a dort. Hned je mi líp. Kolem těch třiceti kiláčků už to člověku nejde šlapat 6km/h. Natož pak přes hodinu.

Prší. Ne tak hustě jako minulý týden, ale o to vytrvaleji. Na náměstí v Příbrami je vylidněno. Na kavárny horníci z dolů asi nikdy nebyli, nebo to krachlo kvůli COVIDu. Ani hospoda mi žádná do oka nepadla.

Nádraží Příbram. Hurá, před ním je bufet! Aha, otevřený jenom Po-Pá. Ale mají tu čekárnu. A v ní automat i s miňonkama. A teplo. A sucho. Life is good. Vlaky nejezdí, ale náhradní bus má přijet v 16:02. Jdu si stoupnout ven. Kosa. A mokro.

BUS má 15 minut zpoždení. Ale je v něm sucho. A teplo. Zouvám se a nohy si zahřívám o topení. Life is good again.

Tahle etapa byla fajn. Delší trasa, hodně lesem, ale žádný super náročný terén. Těším se na frankfurtskou polévku, už prý na mne doma čeká, píše paní Columbová.

Jak se tam dostanu?