Celkem 30.14 km, nastoupáno 529 m, celkový čas 6:35:27
Koumám nad mapou, jak pokračovat s mojí cestou na jih. Je podzim, jít na blind se stanem se mi nechce (nebo na to spíš nemám odvahu) a s ubytováním po vesnicích je to bídné. Šlo by to zase zaonačit přes jednodenní akce?
Ha, mám to. Kempování kolem přehrady Orlík si nechám na příští rok, na koupání už to stejně moc nevypadá 🙂 a budu se držet blíž k trati Příbram – Písek. Na další etapu je nejlepší spoj o víkendu. V pátek se ještě dívam na ventusky – má lehce pršet. To dám! Nenechám se zviklat počasím. Mám přeci novou nepromokavou bundu!
Budíček na 5:30, ranní ceremonie, svačinka a čaj na cestu a po půl sedmé razím autem do Příbrami. Kdybych měl takhle brzy vstávat do práce, tak budu dost protestovat, ale dneska se těším.
BUSem do Solenic. Předpověd vychází, jemně mrholí. V BUSe navlékám nepromokavé ponožky (konečně je vyzkouším!), mobil dávám do nepromokavého pouzdra a přes baťoh převlékám pláštěnku. Jsem ready na výsadek.
Vltava už zase teče. Minule byla fakt vypuštěná. Na zastávce si ještě svlékám jednu vrstvu. Pod bundou je teplo. Na začátku mne čeká výstup nad přehradu, to se určitě zapotím.
Začíná regulérně pršet. Bunda je super, kapuce funguje místo čepice a pod prodlouženýma zádama schovám i ledvinku. Nepromokavé ponožky taky fungují, jinak bych měl mokré nohy už po pár krocích v trávě. Jenom toho moc nenafotím. Přes nepromokavý obal se sice fotit dá, ale vypadá to rozostřeně.
Na hrázi koukám na polovypuštěný Orlík. Vypadá dost zvláštně. Příští léto se sem znovu vypravím, ať se mi tenhle obrázek překryje něčím hezčím.
Žlutá je zrušená kvůli polomům, beru to přes Hotel Solenice – rekreační středisko Ministerstva vnitra. Cesta je průchozí, nikdo mne tam nezabásnul. Asi sem jezdí opravdu jenom na dovču.
Rozpršelo se a bunda i ponožky pořád drží. Je mi v nich docela dost teplo. Dobré rozhodnutí jsem udělal. Zvedá mi to náladu. Prvních pět kiláčků zvládám za hodinu. Po lesní asfaltce to šlape, déšť nedéšť.
Prší a prší na řeřichu,
Broukám si song od Jana Spáleného
chci žít jen v tichu, tichu, tichu.
Prší a prší na mou hlavu,
odejdu sám a zmizím v davu…
Zelená E10 (mezinárodní cesta ze severu na jih). U Nivské Samoty poprvé tápu. Křižovatka šesti cest a jediná pořádně značená je ta, po které jsem přišel. Zrovna dost prší. Přes nepromokavý obal koukám na mapy na mobilu a zkouším trefit cestu přes super bahniště. Hned napodruhé to mám. Jo, je to ta nejbahnitější.
Značka se objevuje asi po sto metrech. Jsou tam dokonce tři, asi pět metrů od sebe. Kdyby jedna z nich byla hned na křižovatce, dost by to pomohlo. Ale třeba jsem se ji jenom přes zamlžené a opršené brýle nevšiml.
Zvolňuji tempo. Sem tam louže, blátíčko schované pod listy prokluzuje. Za rozcestníkem Podholušice je cestička komplet rozoraná od divokých prasat. Snažím se nejít úplně potichu, občas schválně třísknu hůlkama o sebe. Jenom pro jistotu. Přes den tady určitě nejsou.
Kozárovice. Je tu dokonce otevřený obchod a něco jako bufáč. Za obchodem jsou prolejzačky a hlavně přístřešek. Sice do něj maličko protéká střechou, ale na lavičce a stolu je i pár suchých míst.
Oklepávám kapky, z baťohu doluju sváču i čaj. Dokonce přestává i mrholit. Posílám fotku paní Columbové, aby věděla, že číslo pět ještě žije.
Odbočka z asfaltky a jdu zase loukami a lesem. Opět začíná mrholit. Ale kalhoty mi stačí dosychat za cesty, není to žádný slejvák. Ze zelené se odpojuji před rybníkem Trnovec, beru to zkratkou, abych trefil červenou. Na neznačené cestě jsou slušné louže, ale dá se to obejít lesem. Potkávám prvního člověka. Dneska nejsou ani houbaři, asi se jim v dešti moc nechtělo. Přitom hub je dost.
Tu největší mám jenom pro sebe. Má průměr asi 20 cm.
Z červené na žlutou. Vede k bývalému koncentráku v Letech.
Smutná kapitola. Říkám si, že tohle by se dneska stát nemohlo. Ale když si čtu některé zápisy v návštěvní knize a na infotabuli koukám na fotku z odhalení památníku a na ní přeškrtanou hlavu V. Havla, tak si zas tak jistý nejsem. Je tak jednoduché vyvolat nenávist. Rozdělit svět na my a ty ostatní. Ty, kteří můžou za všechno špatné, co se děje.
Zklidňuji se u památníku. Zvláštní místo. Pracovní tábor, pak koncentrák. Epidemie tyfusu a deportace do Osvětimi. Po válce potrestání nejsurovějšího dozorce důtkou a postavení velkoprasečáku. Jsem rád, že jsem se tu zastavil. Tuhle loučku si budu pamatovat dlouho.
Jdu dál, rovnám si myšlenky. Přestává pršet, jdu barevnou podzimní krajinou.
Cestou míjím i dvě veverky.
A spoustu rybníků. To jsem netušil, že jich je tu tolik. Některé jsou plné, jiné vypuštěné.
Jdu po hrázi mezi Stejskalem a Bisingrovským rybníkem. Právě ho opravují. Až ho zalejí vodou, co se stane s těmi všemi rostlinami, které tam teď rostou? Budou růst i pod vodou?
Čimelice mne ujišťují, že hlady nezemřu.
Inspirován závazkem rolnické třídy, dojídám poslední chleba ještě před příjezdem vlaku. Miňonku si nechávám na oslavu mrholivé etapy až do vlaku.
Zvládl jsem to. Dobře jsem se oblékl, nohy mám taky pořád v suchu (jenom z bot se vine nějaká lehce podezřelá vůně). Rainman level 1 – Achieved.
Jak se tam dostanu?
Nástup na trasu: Parkoval jsem v Příbrami u autobusového nádraží (zadarmo) a do Solenic jsem jel busem v 7:35 (víkendový).
Zpět: Z Čimelic jezdí do Příbrami vlak přes Březnici každou hodinu. Rychlík přímo, pomalík s přestupem v Březnici, kde na sebe vlaky naštěstí čekají.
