5. Přes Zvíkov do Vráže

Celkem 29.69 km, nastoupáno 416 m, celkový čas 6:59:30

Parkuji ve Vráži. U Písku, ne u Berouna. Jel jsem přes Brdy, když se rozednívalo. Kouzelné střídání mlhy a sluníčka. Čekám na vlak do Čimelic. Je mlha.

Ale než vlak přijede, sluníčko se vybatolí z mlhy a najednou je modro. Magic.

A v Čimelicích zase mlha. Boj živlů. Slunce a voda. Kdo vyhraje? Sázím na sluníčko. I když to tak teď nevypadá.

Rosa na pavučinách tvoří krajkové obrazce. A taky z ní mám mokro v botách. Něco za něco.

Skalice napravo šumí, mlha se začíná pomalu zvedat. A já začínám mít hlad. A to mám za sebou jenom 6 kiláčků. To je tou brzkou snídaní. U Coopu ve Varvažově je přístřešek, neváhám a doplňuji do těla důležité salámo-chleboviny.

Dokonce tu mají pro příchozí i dvě knížky na čtení. Začítám se do první povídky. „Hele, měl by ses zvednout,“ radí mi moje druhé já. Sundavám vrchní vrstvy, zkracuji kalhoty a jdu. Sluníčko nad mlhou definitivně vyhrálo.

Cesta je občas rozoraná od prasat. Ještě že jsou plachá. Nechtěl bych na nějaké stádečko na úzké pěšince narazit.

Blížím se ke Zvíkovu. Soutok Otavy s Vltavou tu vytváří ve skalách zajímavý meandr. Z cesty to vypadá jak jezero v zasypaném lomu. Nejspíš je to tou sníženou hladinou Orlíku.

Hrad Zvíkov na druhé straně Otavy vypadá trochu jako model. Muselo to být opravdu strategické místo. Soutok dvou řek. Osídlen už v pravěku. Byl tu brod? Nebo dva brody, přes Otavu i přes Vltavu? Podle wikipedie napuštění orlické přehrady zvýšilo hladinu o 25 metrů a městečko pod hradem bylo zaplaveno. Předtím tu byl přívoz. O brodu nic nepíšou.

Včera jsem byl na pivku s bývalým kolegou z Avastu. Jsou pár týdnů po akvizici. Asi to není úplně lehké období. Jsem moc rád, že to nemusím řešit. Držím mu palce a abych mu dodal energii, posílám mu fotku z výletu.

Cesta se kroutí nad Otavou. Ve Štědroníně si v přístřešku dávám miňonku, zouvám se, dosouším boty a ponožky a na chvíli dávám opalovačku.

Jdu po Sedláčkově stezce. Pojmenovaná po prof. Augustu Sedláčkovi a postavená v letech 1924-28. Původní stezka zanikla s napuštěním Orlíku a teď vede víc horem. Jinak by byla jenom pro potápěče.

Zacházím až k vyhlídce u ústí Lomnice, ale po klouzajících listech na skále nad Lomnicí dál jít po červené odmítám. Lesní cesta horem vypadá líp. Když pak vidím ty polomy v místě, kde se červená napojuje zpátky, gratuluji si ke skvělému rozhodnutí.

Cesta vede po náhorní plošině. Asi tu byl dřív les. Zbyl tu poslední strom.

Kůrovec, nebo je to prostě vytěžené? Nechali tam ten poslední strom jako pomník těm ostatním? Padlým v boji?

Scházím k soutoku Skalice a Lomnice. Dvě divoké říčky.

V odpoledním sluníčku je to docela romanťárna. Ani se nedivím, že tady dřív byl kemp.

Nebo to byl pionýrský tábor? Dneska by to mohly být slušné kulisy pro horor.

Přecházím most přes Skalici a snažím se strefit odbočku. Zastavuje u mne auto a pán ve staré škodovce mi nabízí, jestli nechci někam svézt. Hodná duše. Nebo mu bylo podezřelé, že se tady někdo plácá. Ani se mu nedivím. Za celý den jsem potkal jenom jednu holku s baťůžkem a dva lidi na minitraktůrku. Děkuju mu. Asi to fakt myslel dobře.

Cesta vede po druhém břehu Skalice, zpět k soutoku. Lesem. Někdo tu pálí listí, asi lesník. Nebo listník? Že se nebojí, že od toho chytne zbytek lesa? Snad ví, co dělá. Radit mu nebudu, má sekeru. Nechci skončit na rožni.

Cesta se zvedá údolím, které mi připadá jak vystřižené z westernu. Ani nevím proč. Asi ty velké kameny a vysoké stromy. A široká, kamínková cesta.

Slunce je nízko. Šlape se tak dobře, až přehlédnu odbočku na kopec Čečeřín. Ale to neva, do Vráže docházím podél Novovrážského rybníka. Aspoň vím, kudy budu příště vyrážet.

Příště? To by mohlo být klidně zítra. Ventusky hlásí slunečno, škoda toho krásného podzimu nevyužít.

Jak se tam dostanu?