6. Přes Písek do Protivína

Celkem 29.26 km, nastoupáno 384 m, celkový čas 6:58:30

Praktikuji mojí obvyklou fintu – parkuji v cíli dnešní etapy – Protovíně a na start do Vráže jedu vlakem. Tento systém mi perfektně vyhovuje. Ráno pro mne není těžké dojet na čas a je mi pak úplně fuk, kdy dojdu do cíle. No stress, more fun.

Vystupuji z vlaku těsně po deváté. Mlha.

Snažím se hypnotizovat sluníčko, aby vyskočilo stejně rychle jako včera, ale dneska se mu lenochovi nechce. Přezouvám se do voděodolných ponožek. Tuším, že dneska bude rosa a nechce se mi pak celý den čvachtat v mokrých botách.

Pokračuji po včerejší červené – Sedláčkově stezce. Pohoda, asfaltka, fakt jsem si potřeboval brát ty ponožky?

Za Jistcem odbočuju do lesa nad Otavu a konečně to začíná být zajímavé.

„To jakože tudy?“ Konzultuji směr s mapy.cz. Ne, tak je to doleva nahoru, podél těch kmenů, přímo do kopce. Chvíli jdu bokem, jak na lyžích, aby mi to neuklouzlo, ale pak mi dojde, že moje boty mají drapáky jak tygr. Do strany moc nefungují. Je potřeba se postavit k problému čelem. A ke kopci taky. Najednou to jde líp.

Mlha je dneska i na kopci nad Otavou. Moc to na krásné výhledy nevypadá. Ale vánoční stromky ozdobené orosenými pavučinkami to stoprocentně nahrazují.

Scházím dolů k Otavě.

Rovinka. Zpevněná cesta se střídá s lehce blátivou. Jsem prostě u řeky, tak co. Ponožky to tentokrát 100% jistí. Čvachtání sice slyším, ale nohu mám v ponožce suchou. Jenom jsem si asi měl ostříhat nehty. Ponožka je těsnější a pevnější, tlačí mi prsty k sobě a ty mrchy nehty tam nějak překáží.

Blížím se k Písku. Je půl jedné a mlha se zničehonic zvedla.

Procházím Pískem. Je pátek, 28.10. státní svátek. Na promenádě podél Otavy pár lidí je, ale v centru je docela mrtvo.

Sice jsem už všechen chleba snědl, asi před hoďkou a půl, ale jak je tak krásně, tak bych si tu klidně i něco drobného dal. Míjím jednu pizzerii, možná jsem tam měl zajít. Štěstí se na mne usmálo před kostelem Narození Panny Marie. Pomodoro ristorante – italská restaurace se zahrádkou, s výhledem na kostel, zalitá odpoledním sluncem.

Objednávám si salát a když už tu tak sedím, tak i kafe a tiramisu. Tahle zastávka za to tedy stála. Je krásně teplo. Dokonce se mi i vysušily boty a beru si slabší ponožky.

Odcházím z Písku nadmíru spokojený a plný energie. Po cyklo do Smrkovic, u farmy zamávat ovečce Shaun a vzhůru do dalších kopců.

V jednom stoupáčku předbíhám skupinku tří cyklistek. Tlačí to statečně do kopce. Na krátké rovince mne zase předjíždí. V dalším kopci zas já je. „Vy jdete rychlejš, než my šlapem,“ směje se jedna. Tipuji, že jí je určitě přes sedmdesát. Ale nedá mi to a musím se zeptat. „Osmdesát sedm!“ Padá mi čelist. Někteří mí 30+ letí kolegové si pořizují elektrokola, aby vůbec vyšlapali kopec a tyto dámy si takhle střihnou odpolední cyklojízdu i s košíkem na nosiči. Klobouk dolů.

Loučíme se na rozcestí Hůrky. Odbočují na Putim. Ještě mi radí kudy dál. Já sice vím, že rovně, ale klidně si to od místních cyklistek nechám potvrdit. Abych to nešel jako Švejk – s nima přes Putim.

Dostávám se z lesa a přede mnou je téměř rovina.

V dálce jsou dokonce vidět čmoudíky z Dukovan. Atomová idylka.

Za Maleticema odbočuji na Naučnou stezku podél Blanice. Do hlavy se mi chtíc nechtíc dere písnička:

Na břehu Blanice stojí Maletice,
vesnička má milená.
Cesta k Protivínu netrvá hodinu,
stromkama je sázená.

Pamatuju si jí z hudebky, ale rád jsem jí moc neměl.

Stromky tu fakt jsou a doufám, že cesta opravdu nebude trvat víc než hodinu. Na malíčku se mi totiž udělal puchýř. Asi z těch vodotěsných ponožek. Na parkovišti v Protivíně si ho raději lepím, než oddrandím domů. Abych mohl vyrazit zítra dál.

Jak se tam dostanu?