8. Kdyby byl Bavorov, co Prachatice

Celkem 26.64 km, nastoupáno 653 m, celkový čas 6:05:38

Pokračuji druhou slokou písničky Kdyby byl Bavorov. Včerejší porovnání Bavorova a Vodňan dopadlo jednoznačně v neprospěch Bavorova. Když parkuji v Prachaticích u nádraží, tuším, že ani dnes to nebude mít Bavorov lehké.

Je neděle, ve vlaku si holčička, počítám tak druhá, třetí třída, zpívá. Babička ji nejprve lehce okřikuje, že si má zpívat potichu, ale jediný, komu by to mohlo vadit, jsem já. A mně to rozhodně neva. Blížíme se k Bavorovu a holčička nasadí Kdyby byl Bavorov. Písnička má jen dvě sloky a tak stihne několik repete. Když vystupuju, nedá mi to a holčičku chválím. Zpívá moc pěkně. Že budu mít ve vlaku živou muziku, to jsem nečekal.

Bavorov je vlastně taková jedna dlouhá ulice, náměstíčko a Kostel Nanebevzetí Panny Marie.

Kostel je jednoznačná dominanta, má dokonce věž s cimbuřím. Jinak tu ale nic zajímavého nenacházím. Bavorov se v celé jeho historii potácel mezi statusem města a vesnice a příjde mi, že to tak je i dneska. Za mne spíš vesnice. Snad mne místní za to neukamenují. Třeba jim právě tenhle typ klidu vyhovuje.

Šlapu po silničce, žádný provoz, ani rosa. Broukám si Kdyby byl Bavorov, má ten správný rytmus do kopce. Dneska už tuhle písničku z hlavy nedostanu. Kdyby to nebyla lidovka, ale třeba metal, nenařknul by někdo autora ze sexismu? Nevydírá ten chlapec tu svojí milou těmi nesplnitelnými „kdyby“?

Přemítám nad tím a blížím se k modrému poli.

„Když je to modré a kvete to na podzim, je to chrpa,“ doluji ve své pamětí znalosti ze základky. Paní Columbová za pomocí strejdy Gůgla odhaluje, že je to Svazenka vratičolistá. Můj algoritmus na rozpoznávání rostlin má zdá se drobné mušky. Dojetím začínám posmrkávat. Aha, tak to není smutek, je to alergie. Za polem to přestává.

Žehnající Kristus v krásně opravené kapličce mi připomíná, že nesmím zapomenout odbočit doleva. Malba na kapličce dobře ladí k turistickým značkám. Někdo si s tím dal opravdu práci.

Na parkovišti pod Helfenburkem je hafo aut. Se nedivím, takhle krásné počasí prostě k výletům láká. Je před polednem a na pěkném odpočívadle si dávám sváčooběd. Do kopečku po asfaltce předcházím rodinky s dětmi. Jedna paní jde dokonce s ortézou na koleni. Bere to raději po okraji lesa. Asfaltka je asi moc tvrdá.

Mýtus, že laně jsou plaché padá. V oboře se jim zdá se daří a kdyby na plotě nebyl zákaz krmení, klidně by žraly z ruky. Chovají je tu na maso?

Jsem na kopci.

Zřícenina Helfenburk. Na tak malou zříceninu je tu docela dost lidí. Placenou prohlídku odmítám, jenom se tak mrknu kolem. Atrakce, která boduje u dětí nejvíc, je velká kupka suchého listí. Ty menší se do ní zahrabaly až po ramena.

Dolů scházím po červené. Žádná asfaltka, opravdová lesní cestička. Proti mně jdoucí klučina si stěžuje, že ho bolí nožičky. Navíc se spálil o kopřivu. „Už je to jenom kousek!“ snažím se ho povzbudit. „Vidíš, pán říká, že je to jenom kousek, tak pojď,“ přidává se maminka. Chápu ho. Každý máme tyhle psychické stavy, kdy se nám prostě dál nechce. Snad tu krizi překonal a nesedí tam dodnes.

V Dubu je malý zámek.

A u něj lihovar se zachovalou vstupní bránou s věžičkama. Obdivuji, jak si dřív lidi vyhráli s drobnostmi i na bráně nebo oknech.

„Opravdu se tu vyrábí budky?“ Na chvilku se zastavuji před obecnim úřadem, zkoumám nástěnku, ale odpověď na mou otázku nenacházím. Tak si tu aspoň dám miňonku. Je kolem druhé hodiny, ale jak se včera měnil čas, tak podle sluníčka to vypadá, že už je pozdní odpoledne.

„Policie, vstup zakázán!“ Les je opáskován. Že by nějaký Lesní vrah? Nebo někdo někomu ukradl z košíku hříbky? Jsem rád, že můžu jít po cestičce a že není tma.

Husinec, místo kde se údajně narodil Jan Hus. Po putování po stopách Jana Husa jsem na tuhle obec docela zvědavý.

Kaple na hřbitově je v podzimním světle úžasná.

Kostel na návsi v kopci také. Bývalá pizzerie, podobně jako řada dalších domů, by novou fasádu ale určitě snesla. Na turistický ruch to tu moc nevypadá. Asi jsem čekal něco ladovsky jiného.

V odpoledním slunci to šněruju ke Starým Prachaticím.

Po tiché lesní cestě nad přehradou Husinec přichází lehce frekventovaná asfaltka, ale výhled na kostel sv. Petra a Pavla na hřbitově ve stráni za to stojí.

Do Prachatic přicházím po Svatopetrské naučné stezce. Takové místní korzo. U auta jsem kolem čtvrté. Jdu si přeparkovat blíž hotelu. Ubytování jsem včera večer sehnal bez problémů. Prachatice jsou docela turisticky vybavené a mně se podařilo zarezervovat dvě noci v hotelu Koruna, přímo na náměstí.

Patří k němu i restaurace a tak sbíhám jen tak v tričku dolů a odměňuji se slušnou porcí bůčku na černém pivě. U dobře točené Plzně pak luštím sudoku a kolem deváté už zaléhám.

V zápase Prachatice vs. Bavorov u mne vyhrávají Prachatice na plné čáře. I před Vodňanama. Hubiček na statisíce se jeho milá jen tak nedočká.

Jak se tam dostanu?