9. Přes Bobíka do Volar

Celkem 26.75 km, nastoupáno 1005 m, celkový čas 8:05:13

Ze čtyřech možných variant cest mezi Prachaticemi a Volary vybírám tu nejnáročnější. Přes pořádný kopec. 1266m nad mořem, nejvyšší bod z naplánované trasy. Bobík. Snídani v hotelu proto neodbývám. Vajíčka, páreček, pomazánka, salám, sýr.

Ve večerce, která má otevřeno i ráno, si ještě přikupuji Horalku. Miňonky už došly. I ve večerce. Nevadí. Jsem v horách, přizpůsobím se místní stravě.

Trasa začíná pěkně zostra do kopce. Totem bojovníka Žaluda se na kolemjdoucí pěšáky zvláštně šklebí. Chce snad něco naznačit?

U rozcestí pěti cest na Dubovém vrchu raději konzultuji správnou odbočku s mapou. Nerad bych, aby mne někdo z cyklistických jednotrakařů cestou dolů smetl.

Kousek dál, ve Cvrčkově u Šimáků, se otevírají rozhledy zpátky na sever. Sluníčko je sice po ránu podzimně nízko, ale už hřeje. Kraťásky a tričko. Kdo by to na konci října čekal?

Cestou potkávám i zajímavé stroje.

Tenhle dvoukolový bagr je nejvíc minimalistické řešení, co jsem kdy viděl. Asi samoděl. Připomíná mi některé mé konstrukce z Merkuru.

Je pondělí, po turistech ani památky.

Využívám toho nejen já, ale i ovce. Tráva na pastvě jim je málo a chystají se Oktávkou na výlet do Prachatic. Chvíli se dohadujeme, kdo má na silnici přednost. Uskromňuji se. Pravý kraj silnice mi v poho stačí. Nejsem žádný tvrdohlavý beran.

V Záblatí obdivuji vkusně opravený kostel Umučení sv. Jana Křtitele.

Jedna z nejstarších církevních staveb v regionu, ale na mne působí příjemně moderně. Lavičky vetknuté do zídky. Takové vymakané detaily prostě miluju.

Cesta příjemně stoupá k oboře Boubín. Ha, zavřená vrata na řetěz. Zkouším je rozevřít. Ne, mezi se neprotáhnu. Ani to nepodlezu, to bych musel být hadí žena. Přelézt plot vedle brány? Jop, to bylo to správné řešení.

Dokonce tam kvůli mně postavili i žebříček, abych nemusel jako správná hospodyňka přes plot pro pírko skákat.

Je po dvanácté. Hlad sice ještě nemám, ale před závěrečným výstupem bude dobré se posilnit.

V přístřešku u Kuberny rozbaluji polní kuchyň. Prachatické dvě houstičky jsou asi tak za čtyři ze supermarketu, k tomu taveňák a pro jistotu i česnek. Co kdyby byli na Bobíku upíři nebo vlkodlaci.

Je sice poledne, ale když se nízké sluníčko schová za stromy, tak už tolik nehřeje. Horalku si nechávám na odpoledne a raději jdu.

Zahřívám se cestou do kopce. Lesem. Zas takový krpál to kupodivu není. Za těch pár dnů jsem se vychodil a i když držím tempo, tak mi tep nejde přes 130 bpm. To ten první kopec nad Prachaticema byl horší.

„Bobík pokořen, uvařen a sněden!“ chlubím se paní Columbové v SMSce. Na vrcholu nejsem sám. Potkávám dvojičku, která sem dorazila asi těsně přede mnou. A cestou dolů ještě jednoho vrcholového maníka.

Dolů po červené to jde pomaleji, než po modré nahoru. Úzká lesní cestička zasypaná listím. Pod ním kameny, jehličí, občas šiška. Člověk by nevěřil, jak suché listy můžou klouzat. Jdu opatrně. Času mám dost.

Obdivuji místní velikány. Cestička se rozšiřuje, vychází z lesa a za chvíli už vidím v dálce Volary.

Na kraji obce si tu v dubnu 2007 postavili historické menhiry.

Kameny jsou prý opravdu menhiry, sem převezené z Krušných hor. U památky je i podrobný popis. Každý kámen ma své místo a určují nejen světové strany, ale slouží i jako kalendář, určující slunovrat.

Ve Volarech jsem nakonec docela brzy. Vlak do Prachatic mi jede až v 16:45. Včera jsem si na mapy.cz vyhlédl kavárnu Café time Patina. Je to i na cestě k nádraží, tak se to hodí.

Chvilku hledám kudy dovnitř, ale dobrá duše mi venku napovídá, že musím z ulice. Aha, tak ta dobrá duše je zároveň paní majitelka. Omlouvá se mi, že zrovna natírají altánek. „Ale můžu vám dát stoleček kam budete chtít,“ nabízí. „Tady na travičku, na sluníčko,“ vybírám si to nejlepší místečko na pažitu.

„Na Bobíka!“ připíjím si na oslavu dnešní etapy. Dortík taky bodnul. Jo a dneska jsem asi ušel i dvou tisící letošní kilometr. Jenom nevím, kde to přesně bylo, spočítám to až doma. Asi někde na Bobíku, odhaduji. Tak ještě jednou: Na Bobíka a 2000 letošních kilometrů!

Cestou k nádraží se stavuji ještě v Penny.

Ne, že bych něco nutně potřeboval, ale taková oříšková čokoláda skvěle doplní cestu vlakem za romantického západu slunce.

K večeři se tentokrát vydávám mimo hotel. Ráno jsem viděl ceduli na Indickou resturaci a dneska bych si klidně něco pálivějšího dal.

Na výzdobu interiéru a atmošku s indickou hudbou si v Tandooru moc nehrají, ale zato jídlo je na pět hvězdiček. Vaří tu chlapi z Nepálu. Žádné ošizené polotovary jako někde v pražském obchoďákovém fast foodu. Lamb Masalu jen tak tak dojídám. Jdu brzy spát, abych byl fit na zítřejší poslední etapu.

Jak se tam dostanu?