1. Zbraslav – Mníšek

Celkem 23.70 km, nastoupáno 712 m, celkový čas 5:36:56

Budík na 7:00. Příprava snídaně i sváči. Známá rutina. Čaj si do nové termosky raději trochu chladím, ať se neopařím při nalévání.

V Mníšku parkuju u zámku v 8:53. Na bus, co jede v 9:00 z náměstí je to kousek, ale raději popoběhnu. Příště si nechám větší rezervu. Stačí jedny šraňky a po cestě náklaďák a je to tip top. Ale aspoň jsem nevymrz na zastávce.

Do Zbraslavi to mám s přestupem. Na přestup mám přesně nula minut. „Cukrák,“ říkám řidiči. „Cukrák, nebo Zbraslav?“ ptá se. „Aha, vy na sebe čekáte?“ s radostí vytáhnu 40 kaček a platím to až na Zbraslav.

Na Cukráku nejsem sám, kdo přestupuje. V davu dvou lidí běžíme k druhému busu, který lišácky čeká vpředu, už s otevřenýma dveřma. Neujelo mi to, nebudu tam muset čekat půl hoďky na další! First level accomplished.

Zbraslav. Loni v únoru jsem sem tady začínal mé svatojakubské putování do Železné. Dost se mi to vybavuje. Obavy, jestli tu pražskou etapu ujdu. Jak mi volali naši. I to, jak jsem došel až za tmy. Dneska to snad nehrozí. Je půl desáté. A baterku kdyžtak mám v baťohu. Jsem vybaven.

Modrá jde kousek přes město, ale brzy se stočí do parku Belveder (z ital. bel vedere, krásná vyhlídka, jak říká wikipedie). Ne, nemyslím ten u hradu, Letohrádek královny Anny, je to prostě Belveder nad Zbraslaví.

Potůček vlevo od cesty má zajímavou regulaci.

Procházím nad lomem, ale je oddělený valem. K okraji, kde není plot, jenom páska, se nehrnu. Pohledu dolů a vyzkoušení strachu z výšek jsem tedy ušetřen.

U kapličky Panny Marie lehce funím. Potkávám dvě starší dámy, první dnešní turistky. Šlape jim to docela pěkně.

„Jé, hele Cukrák,“ raduji se na dalším vrcholu. Od vysílače mne dělí dálnice, blíž už se dneska nedostanu. Zdálky mi připadal větší. Ale šplhat bych na něj nechtěl.

Jíloviště. Míjím dvě restraurace, z jedné to voní masem na grilu. Aha, asi mám hlad.

Rozbíjím svůj obědový tábor v místní čekárně. Je nejen krytá před větrem, ale i vybavená zánovní knihovničkou. Mám to i s kulturou. Ale na dlouhé čtení to tedy není. Když člověk jde, tak je teplo, ale zastavit se dá tak na deset minut. S teplým čajem i na čtvrt hoďky.

Za Jílovištěm se cesta oddaluje od dálnice. Najednou je ticho. Žádný hluk od náklaďáků. Dokonce jsou slyšet i ptáci.

U ručně vyřezávaného rozcestníku chvilku váhám, jestli to nemám raději vzít na severní pól nebo se prokopat do Austrálie, ale nakonec pokračuji dál po svatojakubské.

Zimní les má taky něco do sebe. Je dobře vidět skrz.

Cesta je občas lehce probahněná, ale dá se jít po okrajích nebo i lesem. Jenom u Všenorského potoka vypadala odbočka že vede přes bažinu, ale nakonec i tam vedla pěkná cestička podle potůčku.

Ale občas jsou to pěkné hupy dolů a zase nahoru.

Za Černolicemi jsou Čertovy skály.

Jedna mi připomíná zkamenělou želvu. Chce si dát se mnou závod. Ale na to jí neskočím. Vím, jak to dopadlo se zajícem.

Rozhledna Korunka.

Sice je přes zimu zavřená, ale i tak jsem rád, že jsem se k ní mrknul.

Má zajímavou konstrukci. Lehce vyosenou. Nakláni se. Vypadá, že brzy spadne. Ještě, že je zavřená.

Potkávám tu i dalšího člověka. Dneska už třetí turista. Narváno. Tolik lidí jsem nečekal.

Loučíme se a já dál pokračuju po Brdské hřebenovce. Začíná lehce foukat, je zataženo, ale zatím neprší.

Ačkoliv jdu po hřebeni, je zajímavé, kolik je tu kolem vody. Stružky, kaluže, ale i slušná jezírka.

Jasná zásobárna vody. Nejen na Šumavě, v Krkonoších, ale i tady v Brdech má smysl chránit krajinu.

Poutní areál Skalka. Kryštof Dienzenhofer v lese nad Mníškem. Křížová cesta, citlivě osazená žulovými reliéfy od sochaře Martina Mikuly. Nádhera. Takové překvápko ke konci dnešní etapy jsem nečekal.

Od kostela Máří Magdaleny seběhnu lesní pěšinou dolů a za chvíli jsem u auta. Perfektní první etapa. Jestli bude zítra slušné počasí, tak vyrazím na další.

Jak se tam dostanu?