3. Dobříš – Příbram

Celkem 27.94 km, nastoupáno 554 m, celkový čas 5:59:16

Třetí den v řadě. Oproti loňsku mně to ale nijak nevadí. Nohy si jenom ráno lehce protáhnu a jsem připravený vyrazit.

Na cestu autem do Příbrami si nechávám dost času, což se mi docela šiklo. Kolona za náklaďákem to nakonec tak moc nezpozdila, řidič byl slušňák a na bezpečném místě zastavil, abychom ho mohli předjet. Zato parkování na Fibichové (kde je slušná sazba 30 Kč/den) mne docela vypeklo. Je plno. Do odjezdu busu 10 minut. Vracím se zpět ulicí Ivana Olbrachta, kde jsem předtím zahlédl jedno volné místečko mezi stromy. Obsazené. Parkoviště Na Hvězdičce – hurá prázdno! Startuji apku na placené parkování (MPLA, stejná jako v Praze). 20 Kč/hod. Co se dá dělat. Nastavuji parkování do 15:50, platím. Do odjezdu zbývá 8 minut. Beru hůlky do ruky, nahodím baťoh a dolů přes park běžím. Za 3min 59sec jsem na zastávce. Pohoda. Aspoň jsem se zahřál.

V Dobříši na náměstí obdivuji sochu Svatého Šebestiána, patrona vojáků, střelců, hrnčířů, kartáčníků a obchodníků s kovovým zbožím. Že vojáků, to ještě chápu – když sám vstoupil do armády a dotáhl to dokonce na důstojníka pretoriánské gardy. Ale proč lučištníků, když si z něj udělali terč? A co ti obchodníci s kovovým zbožím?

Beru to tak, že dřív každý potřeboval mít nějakého patrona, tak si holt hrnčíří vybrali zrovna Šebestiána.

Za Dobříší v lese mne zaujala ďoura ve stromu. Muselo to dát docela práci to tam takto do hloubky vyklovat.

Ti, co nemají takový zobák, asi dávají přednost prefabrikované budce. Je jich tu po lese docela hodně.

Cestou potkávám tři chlapy se žebříkem. Mají zrovna jednu budku sundanou a čistí ji. To jsem nevěděl, že se o to někdo stará.

Vypadlo toho z ní docela dost. Takové minihnízdo vevnitř v budce. Asi tam předchozí nájemník chtěl mít útulno a nespat jenom na dřevě.

Pod Vlkovým vrchem se rozhoduji kudy dál. Původní popis na ulteria.cz sice říká, že trasa vede přes Kuchyňku, s možným zkrácením přes Sychrov a Bukovou, ale mapa i turistické značení jasně vedou po modré. Tak jdu po modré.

Nelituji. Střídají se lesní úseky s málo frekventovanou silnicí. Když na mne v Bukové u Příbramě jukne luxusní zastávka, neváhám a vybaluji oběd a termosku s čajem.

Hned na další křižovatce na mne ale čeká další rozhodovaní. Kudy teď?

Odolávám pokušení (jsem přece na svatojakubské cestě!) a jdu poslušně doprava po modré. Aspoň vidím místní zámek. Bývalý domov důchodců, dnes citlivě zrestaurovaný, ale nepřístupný.

Potkávám pána s kočárkem. Ptá se jak to šlape. „Díky, perfektně,“ odpovídám. Neprší, není vedro ani kosa. Ideální počasí na tůru.

Jdu opět lesem. Některé stavby jsou tu impozantní.

Přecházím na zelenou značku. Už jsem po ní šel loni, v etapě z Praskoles přes Plešivec do Příbrami. Tenkrát mi ke konci začalo pršet. Tak nějak si vybavuju mojí mizernou náladu.

Dneska dokonce začalo svítit sluníčko. Úplně jinak si to užívám.

Chvíli se nahřívám u krtin a zkoumám, kdo je tady vykrtil. Ale nikdo se k nim nepřiznává. Jdu dál.

Před Příbramí, u kamene se svatojakubskou značkou, se to začíná lehce zatahovat. Ale nenechám se odradit a když už jsem konečně v Příbrami, vyšlápnu si to i na Svatou Horu.

Krása. A nikdo tu teď není. Podle mapy by tu měly být i kryté schody dolů do města.

Našel jsem je, ale vchod bude asi někde jinde. Neva, aspoň budu mít důvod, proč se sem ještě podívat.

Vracím se k autu. Užil jsem si to. Krásná, klidná trasa územím nikoho, zakončená velkolepou barokní stavbou. Začíná lehce pršet, ale to už mi neva.

Jak se tam dostanu?