Přeskočit na obsah

4. Příbram – Rožmitál pod Třemšínem

Celkem 21.79 km, nastoupáno 280m, celkový čas 4:39:57

Modro. Včera celý den. Vyjde to i dneska?

Parkuji v Rožmitále u Pozámeckého rybníka. Zatím to vypadá slibně. Dvanáctiminutové čekání na BUS. Vítr pěkně profukuje. Klepu kosu, ale zuby mi zatím nedrkotaj.

V Příbrami mávám přes rybník na věžičku kostela Svatého Jakuba staršího. To je zajímavé, kolik je na dnešní cestě rybníků. U Nového rybníku (aka Nováku) je i slušně vybavený přírodní areál. Asi častý cíl pro kočárkáře i pejskaře. Z této strany je Příbram velice přívětivá.

Lehký kopeček přes sídliště mne konečně zahřívá na provozní teplotu.

Na kopci je sice vítr, ale sluníčko se ho snaží aspoň trochu oteplit. Sundavám jednu ze tří spodních vrstev.

Kámen s mušličkou se na sluníčku také vyhřívá. Co si asi o něm myslí ti, kteří nevědí, že značí svatojakubskou cestu? Co bych na něj říkal já před dvěma lety? Asi že je to něco lokálního. Něco jako pomníček. Nebo křížek u cesty. Ale že existují cesty přes Evropu až do Santiaga de Compostela a některé vedou i přes nás, to bych nehádal.

Ach ty výhledy. Bohutínsky Kostel sv Maří Magdalény svítí do dálky. To zelené pole přede mnou – hmm, je půlka ledna. To asi není úplně dobře. Zítra má začít padat sníh, ale tady to vypada spíš na jaro.

Cestou si čtu na info tabuli o vodních dílech na Příbramsku. Na rozdíl od Třeboňska tu rybníky sloužily spíš jako zdroj vody a energie pro těžbu v dolech. Byly propojeny systémem kanálů/struh, kde ta nejdelší měla 17.5km.

Většina z nich je dnes asi zasypaná, ale kdo ví, jestli i ty škarpy u cesty, podle kterých jdu, nebyly také součastí celeho vodního systému.

Jdu dál lesem a najednou, kde se vzal tu se vzal, zámeček. I s parkem okolo.

Je to Zámek Vysoká u Příbramě. Mohla by to taky být nějaká dobře oplocená milionářská vilka, ale je tu Památník Antonína Dvořáka. No, ono to vlastně za dob původního majitele, Václava Kounice, Dvořákova švagra, asi bylo takové noblesní sídlo. Dovnitř se v mých botách blatotlačkách neodvažuji.

Na můj TODO list si aspoň dávám: Pustit si na Spotify Antonína Dvořáka. Ty největší fláky jako Novosvětská mne sice moc netáhnou, ale možná je to jenom tím, že to má pro mne takovou tu národoveckou nálepku. No a taky se to rádo hraje na pohřbech. I když podle pohřební hitparády z roku 2010 je to až na 7. místě, těsně za Tenkrát na západě od Věry Špinarové.

Opouštím oboru. Další vodní dílo.

Holky u rybníčku mne lákaj, ať si jdu s nima zatrsat. Dneska prý zkusíme krasobruslení. Nevím, moc se mi to nezdá. Bruslit jsem nikdy neuměl. A taky mám hlad. Volím jídlo.

Ale na sezení to dneska moc není. Horký čaj v termosce se šikne.

Cesta lesem se čím dál tím víc okalužuje. Nějaká ta strouha vedle cesty by docela dávala smysl i tady. Používám celý repertoár úhybných manévrů: přeskakuju ze strany na stranu, opatrně našlapuju na podezřele měkkou trávu, obcházím lesem a když není vyhnutí, tak to beru na tvrďáka středem. Docela zábava, do bot mi zatím nenateklo.

Po Rusalkách u jezírka se po mne u Strýčkova sápe ještě Stromovnice.

Ještě, že je přivázaná řetězem, to bylo fakt „vo fous“.

Nesvačily?“ ptají se místní na ceduli na začátku obce. „Jsem najedený, dík!“ A kdyby ne, na jabloni ještě nějaká jablka zbyla.

Hop a skok a jsem u dalšího rybníka.

Mít plavky, tak se v Sadoňském rybníku můžu i vykoupat. Ale natolik moje otužovaní ještě nepokročilo.

V Rožmitále se ještě projdu na náměstí a objevuji skvělou uličku.

Ideální pro gondoly, Benátky by mohly závidět. U auta se ještě lehce protahuju. Další etapa za mnou. Nádherné, chladné ale slunečné počasí. V lesech nikde nikdo. Chodit v tropickém lednu má něco do sebe.

Nástup na trasu: Parkoval jsem v Rožmitále u rybníka, je tam velké parkoviště, na dohled od autobusáku. Do Příbrami jsem jel BUSem v 9:02.

Zpět: Autem, ale šlo by to i obrátit a jet zpět BUSem, přes Příbram.