10. Kdyně – Všeruby / hranice a zpět

Celkem 20.71 km, nastoupáno 444m, celkový čas 5:18:15

Mám lehce smíšené pocity. Na jednu stranu jsem rád, že jsem ušel z Prahy až sem, ale zároveň mi je líto, že je to poslední etapa svatojakubské – všerubské. Ale jak se kouknu po ránu do zrcadla, musím se smát.

Včera jsem se opravdu opálil. Jenom pod nožičkou od brýlí to nějak nevyšlo. No nic, dneska se raději pořádně namažu.

Míchaná vajíčka a turek v penziónu, tuňákový sendvič na sváčooběd z Tesca a krátce po deváté už šlapu směr Všeruby. Dneska žádný spěch, mojí poslední etapu si chci pořádně užít.

První stoupáček na Čepici zahřívá. Čepici není pořeba, to by bylo fakt teplo.

V Ráji se otevírá pohled do Spolkové Republiky Německo. To by mne zajímalo, kdy tenhle kopeček ke svému názvu přišel. Je z něj perfektně vidět, že Všerubský průsmyk je vlastně dost placka. Nějak mám z dětství zafixováno, že průsmyk je něco jako kaňon. Jenom jsou v něm smrky a místo indiánů tam číhaj partyzáni. Asi jsem se mýlil.

„Jééé-hňátka!“ Ještě že to, co jsem měl včera na talíři, bylo Lamb z Indie. Jinak by si to se mnou asi vyřídila.

Tanaberk a kostel sv. Anny je moc pěkná stavba. Do elipsy. Zazděné dveře to sice dost hyzdí, ale zato je ve stěně svatojakubská mušlička. Budiž ti zedníku odpuštěno.

Bylo to také oblíbené místo Boženy Němcové, čtu si na infotabuli. Bydlela ve Všerubech v letech 1847–1848.

Jdu po cyklostezce až k Všerubskému rybníku. Rákosy jsou větší než já.

Potkávám pár pejskařů, běžkyň a běžců a dokonce i cyklisty. Myslel jsem si, že Všeruby budou nějaká vylidněná vesnička, ale je to tu docela živé.

Posledních pár metrů k hranici se mi chce úplně bláznivě smát. Ale paní z dutyfree shopu se podezíravě dívá, tak si to nechávám až na hranici.

Došel jsem Svatojakubskou – Všerubskou a to ještě není jaro!

Hůlky se mezi sebou dohadují, která bude na české a která na německé straně. „Že vás tady nechám?“

„Jo, my chceme jít dál,“ žadoní. „Do Santiaga už to máme jenom 2 825km, koukej!“

Radím se s paní Columbovou, říká, že to do večera dám. Určitě jo, ale raději bych to stihnul ještě před siestou. Začínám mít totiž hlad.

Obědvám u infopanelu o metodě Kámen. STBáci narafičili fingovanou hranici – závoru i s německou stranou a přes svého převaděče jakože propašovali lidi na druhou stranu. Tam museli vyplnit dotazník (včetně jmen lidí, kteří taky nesouhlasí s režimem) a pak je buďto rovnou vrátili na českou stranu (že je v Německu nechtějí), nebo je navedli dál, kde už na ně čekali pohraničníci. Od nich si je pak zase STB převzala a šli k výslechu. Fakt hnusárna. 13 až 25 let, nebo i doživotí za opuštění republiky, případně vyzrazení státního tajemství, ačkoliv byli pořád v Čechách a pokud něco někomu řekli, tak to byl stejně jenom převlečený STBák. Uf, popojdem, tohle je fakt silný kafe.

Cestou zpátky o tom musím stejně přemýšlet. Beru to kolem Myslivského rybníka, kde jeden takový fingovaný přechod byl.

Někde tudy je nejspíš vodili.

U kaluží se dávám do řeči s chlápkem, který se zajímá o zaniklé vesnice. Zrovna u jedné jsme – Myslív. Ukazuje mi trafačku a bývalý třešňový sad. A taky tu objevil studnu. Jinak nic nezbylo.

Kaluže mne provází i dál. Přede mnou jede cyklista s plnou polní, má před nimi také respekt a raději z kola sesedá. Se mu vůbec nedivím.

Choroš Frňákovník. Posílám to na ověření paní Columbové a taky souhlasí.

Pomalu se blížím ke Kdyni a naposledy mávám na „Kopečky“.

Je to úplně absurdní, že se trestal přechod hranice. Že za takový výlet, který jsem dneska podnikl, bych mohl jít do lochu natvrdo, klidně na 15 let.

Ze zadumčivosti mne dostává sluníčko (míč jsem s sebou neměl) a plot.

Živý plot o výšce rodinného domku. Takový by i v Normandii leckdo záviděl.

Když procházím poslední vesnicí, Prapořištěm, zastaví u mne auto. Ne, není to STB, je to ten pán se zaniklými osadami. Oba máme radost, že se zase vidíme (fakt náhoda) a přejeme si dobrou cestu.

Kdybychom byli ve Španělsku, tak na sebe řvem: Buen Camino!

Jak se tam dostanu?