13. den – Rakovník, další čtyřicítka

Celkem 40.52 km, nastoupáno 552 m, celkový čas 8:23:29

Budík v 6:45. Dneska má být poslední pěkný den před sérií dešťů. To nechci propásnout. BUSem do Berouna, vlakem do Rakovníka a po svých nazpátek. Sounds good.

Vlakem se mnou jede i školní výlet. Tipoval bych to na gympl nebo ekonomku, je tam o dost víc holek než kluků. Vystupují v Nižboře. Nikdo z nich se netváří unuděně, vypadá to, že se i těší. Já taky.

V Rakovníku vystupuju pár minut po desáté. Cesta jde krásným údolím Rakovnického potoka. Často se křižuje s tratí.

Dojíždí mne auto a zastavuje vedle mne. Policajti. „Co se děje?“ hrkne ve mně. „Nepotkal jste kluka v modré bundě?“ ptá se ten u volantu otevřeným okýnkem. „Nee“. „Pokud byste ho viděl, tak volejte na 158.“ OK. Ujasňujeme si věk a jak ho poznám a už uhání dál. Za chvilku se vrací zpátky, ale jsou stále jenom dva. Tak jo, budu mít oči jako na sťopkách a moc všem přeju, aby to dobře dopadlo.

A nejsem sám, kdo má dneska oči na sťopkách. Kámoš to jde prozkoumávat vlevo. Třeba něco objeví. Škoda, že nejde mým směrem, mohli jsme cestou pokecat.

Tuhle cestu si trochu pamatuju. Kdysi jsme ji jeli s Kryštofem na kole. Mám z toho hlavně pocit naprosté pohody. Rovinka v údolí, potok a koleje.

A mosty a brody a tunely. A taky tu úplně zmizel signál. Idylka.

Dávám si sváču z domova. Na sluníčku je teplo, jdu do kraťasů a trička. Ale při prvním mraku se zase dooblékám. Takové teplo jako o velikonocích zatím není.

Stromy podél trati jsou seříznuté až k pařezům. Zajímalo by mne, jestli je na to nějaká speciální drážní pila, nebo jestli naběhne parta dřevorubců a jede to ručně, jeden strom po druhém. Tipuji to na růčo.

Miluju mokřady. Tedy jenom když je můžu okukovat pěkně ze suché cestičky. Jak pak je to asi hluboké? Vcuclo by to člověka? V socialistickém hororu Král Šumavy to tak bylo, ale taky to mohla být jenom propaganda.

Křivoklát – než dojdu do Roztok, musím se rozmyslet, jestli půjdu až domů, nebo nasednu na vlak. Jsem v půlce, ale teď to bude víc do kopce a z kopce.

V Roztokách u knihobudky se radím s Miňonkou. Dodává mi potřebnou kuráž a za chvíli už nechávám údolí Berounky i s vlakovou záchranou za sebou.

Ale krpál je to pěknej, né že ne. Už jsem ho párkrát šel. Dolů i nahoru. Tak vím, co od něj můžu čekat. Třeba to, že každej kopec jednou skončí. I tenhle.

Leontýnský zámeček, Nový Jáchymov a opět Máminka. Obcházím jí po cyklo. Je to sice delší trasa, ale není tak do kopce. Lehce mne začíná bolet levý nárt. Zkouším to protahovat a maličko to pomáhá. Po třicátém kilometru už to tak rychle nešlape.

Posílám kytičku paní Columbové. Jsou to takové malé radosti, které potěší. Oba.

Hudlice. Kopeček dolů a za vesnicí poslední stoupáček polem. Nad ním je lavička, která má vysoko sedačku. Tak vysoko, že nedosáhnu na zem a můžu nohama kopat do vzduchu jako malej kluk. Je to zábava a navíc to ty nohy pěkně uvolňuje.

Pomalu se blížím k domovu a počítam kolik tak budu mít kilometrů. Vychází mi to kolem 39km. Prodlužuju si to ještě kolem školky, kam chodil Kryštof a při otevírání dveří doma hlásím: „Mám 40.52 kilometrů! Dvě čtyřicítky během jednoho týdne!„

To jsem zvědavý, kolik budeme mít večer jako tým.

Jak jsme na tom?