18. – 21. den

18. dubna

Tento týden je dost nevlídno. Včera jsem dvakrát zmoknul, dneska prší už od rána. Naštěstí jsem si dnešek naplánoval tak jako tak pracovní. Navečer si pouštím audioknížku a těch 5km domácí chůze mi při ní rychle uteče.

19. dubna

Odpoledne se to trochu probralo. Jdu pro balíček ze Zásilkovny, ale beru to oklikou přes Beroun. Mělo by mi těch balíčků přijít tento týden víc. Dělal jsem jarní nákup ve slevách. Nějaká odměna za týmových 500km musí být.

Dneska příjde nepromokavá suknice Etalon z dílny mistrů z nalehko.com. Už jsem o ní uvažoval, když jsem četl Jakubův Cestovní Deník, ale tu, kterou nosil on, nešlo v CZ sehnat. Až letos, kdy ji začali vyrábět i v nalehko. Příjde mi na ní praktické, že se dá jednodušše přetáhnout přes kalhoty. Nebo rozepnout po straně. V pondělí by se mi byla bývala hodila.

Týmové kilometry nabíhají i přes nepřízeň počasí. Máme 744km.

20. dubna

Další dva balíčky, hurá! Beru je s sebou až do Berouna. Svítí sluníčko a otepluje se.

I ta řepka mrcha vykvetla. Letos jsou všechna pole mezi Královým Dvorem a Berounem osetá řepkou. Až se pořádně opylí, tak tam nebudu moc projít. Dneska to ale kupodivu ještě jde.

V tašce si nesu balíček s lihovým vařičem. A sypaný čaj Earl Grey z Berouna. Kdybych měl s sebou vodu a líh, mohl bych si uvařit po cestě čaj. Neva, otestuji jindy.

21. dubna

Dopoledne jdu jenom do Lídlu, ale jsem jasně rozhodnutý vyrazit odpoledne na něco delšího. Venku je nádherně.

Nechávám se ještě po obědě od paní Columbové ostříhat, ať si můžu pořádně namazat hlavu. Auto nechávám doma, balím čaj a miňonku a jdu.

Občas to beru raději přes pole. Cestičky jsou po deštích lehce rozblácené.

Jdu po neznačené cestě do kopce a ejhle, jukne na mne svatý Václav. Hlídá tu studánku.

Na křižovatce s červenou váhám. Mám jít kratší cestou kolem Děda, nebo to vzít doleva na Nižbor? Nebude tam moc bláto? Jak tak nad tím dumám, příbíhá běžec a ptá se na cestu do Hýskova. Ukazuju mu na mapě kudy se dát a kde odbočit. Kam prý jdu já, ptá se. Vysvětluju své dilema. „Nižbor? Tam jsem teď byl“, odpovídá. Je rozhodnuto – delší cesta na Nižbor vyhrává. Paní Columbová má dneska pokec s kámoškou v Praze, není kam spěchat.

„Hele, bláto! Tak přeci jen tu je.“ Obcházím zkušeně lesem, v tomhle marastu by mohl zapadnou i malý traktor.

Neměl bych si umýt boty v brodu? Myšlenka dobrá, ale nesmím to s tou čistotou zas tak přehánět. Ty největši hroudy na botách už jsem stejně okopal.

Je kouzelné jarní světlo. Stíny čerstvě ozeleněných stromů paličkují na cestě krajku.

V Nižboře přišel správný čas na miňonku a čaj. Kmeny, které přinesla voda, se zasekly pod mostem. Připraveno na vodácký slalom před jezem.

Všechno kolem kvete a já přitom začínám promýšlet kde se v Berouně stavím na pivko a jídlo. Blackdog? Tam si asi v pátek bez objednání nesednu. Tak že by Pho-Bo? Ale chtělo by to zahrádku, když je tak pěkně.

První jarní čepovaná Plzeň na zahrádce U Aleny. Tomu nešlo odolat. Chlubím se ségrám. Jana kontruje plánovým Tour de Pub, Lenka zas zítřejším cyklovýletem s rodinou. Má být moc pěkně.

Přinesli dva řízky o velikosti mamutích uch. Snažím se co můžu a nakonec nechávám na talíří jenom pár brambor. Zbylých 8km domů si nadávám, že jsem se neměl tak přežrat.

Jak jsme na tom?