28. – 30. den – finišujem

30. dubna

Celkem 44.71 km, nastoupáno 719 m, celkový čas 9:59:06

Neděle. Poslední den akcesrdce. V tomto týdnu jsem nešel žádnou delší trasu. Únava? Lenost? Špatné počasí? Výmluvy!

Sluníčko se rozhodlo vyjít do modra. Rychlá snídaně, připravit sváču a kupodivu stíhám bus do Prahy co jede po osmé. Chvilku před devátou už jsem na Zličíně. Takhle brzo. A to jsem to ani neplánoval.

Rychle podchodem (nic moc, měl jsem jít raději horem), přes most, proplést se kolem Renaultu a najednou jsem na pampeliškové louce. Hned za nákupákem.

Dneska vykvetlo snad všechno. Na starou alej u Chabů navazuje nová, Krteňská. Kupodivu to nechává mojí alergii naprosto v klidu.

Míjím kostel svatého Jana a Pavla (já myslel, že Pavel se dělí o kostel vždy s Petrem?) a vydávávám se cestou necestou podél Dalejského potoka.

Jsem nepoučitelný. Ty rákosy mne měly varovat. Cestička se mění v bažinu. Vracet se ale nebudu. Přeskakuji mezi suchými kousky pevné země, ale stejně tam dvakrát zahučím po tkaničky. Dvě díry v botě, kterými je vidět ponožka, jsou sice fajn na větrání, ale voda tudy volně protéká. Ale i vytéká. Hurá, funguje to na oba směry. A je sluníčko a vítr, to se za chůze vysuší coby dup. A tak hodně dupám. Pomáhá to.

Pampeliškové pole. Já vím, je to plevel, ale vypadá to tu nádherně. Je to hezčí, než golfově zastřižený trávník. O řepce ani nemluvě.

Pohoštění v Řeporyjích s díky odmítám. Jsem ještě nacpaný od snídaně. Nechám to pro místní, asi jsou na to zvyklí.

Den plný rozkvetlých alejí. Sluníčko pálí co může, ale vítr to hned ochlazuje. Ideální počasí. Ani mi neva, že jdu tak dlouho po vsi (doufám, že se teď pražáci řeporyjci a ořechové neurazili). V parnu by to bylo horší.

Na zastávce v Třebotově větrám boty (už skoro vyschly) a dávám si sváču. Taky se domazávám krémem na opalování. Tohle počasí je zrádné, hlavně to nepodcenit.

„Moc děkuju!“ volám na dvojici, která obnovuje turistické značky. Paní si s tím opravdu dává práci. Bílá, zelená, bílá. Bude to umělecké dílo. Obdivuji a ještě jednou děkuji za nás všechny, kteří podle značek chodíme. Kolem pobíhá malý nádherně bilý pejsek. Prý už měl dneska zelenou šmouhu. Určitě mu to moc slušelo.

Rybník Pekárek. Odraz stromů na hladině se mísí s průhledem na vodní rostliny. Spojení dvou světů díky průzračné vodě.

Kdo v téhle vesnici dělá takové supr sochy?

Doma to studuji a vychází mi z toho Jaroslav Róna. Dělal i žirafu před budovou Avastu. V Roblinu má stodolu a asi i dílnu. A minigalerii za plotem.

Kostel sv. Stanislava v Mořině. Proti mně se začínají objevovovat skupinky turistů. Že by nějaký zájezd? Někteří mají v ruce zjednodušenou načrtnutou mapku. Aha, tak asi nějaká akce. Jo. Karlštejnská tlapička. Tak proto tu dneska potkávám davy. Dokonce i v lese mezi Karlštejnem a Srbskem je těžké najít nerušenou chvilku na ‚odskok do lesa‘. Rodinky, partičky, pejskaři, docela fajn společnost. Jedna maminka jde s klučinou, který se sotva naučil chodit, ale statečně se plahočí s větví, která je tak třikrát delší, než on. Bude z něj poutník, to je jasné.

Kafe a horké maliny se zmrzkou v Srbsku. To jsem si nemohl odpustit. Dávali jsme si to tu s Kryštofem na na cyklovýletech. Přemítám nad mapou kudy dál. Když nepůjdu rovnou domů a vezmu to přes Svatého Jána, tak bych mohl trhnout můj rekord. Je poslední den výzvy, chci ujít aspoň maratón. Někdo to dokonce uběhne.

A navíc – údolí Loděnice je v odpoledním jarním slunci prostě kouzelné.

Nebezpečí číhá na každém rohu. Tomuhle hadovi já ale rozumím.

rika_mi = [78, 101, 98, 111, 106, 32, 115, 101, 32, 109, 110, 101, 44, 32, 106, 97, 32, 116, 105, 32, 110, 101, 117, 98, 108, 105, 122, 105, 109, 33]
prekladam_si = ''.join([chr(i) for i in rika_mi])
print(prekladam_si)

Je to python, který koučuju na Czechitas.

V Berouně to beru přes náměstí, abych zkontroloval betlém. Už tu není. Že by se na dnešní čarodejnice nebo zítřejší první máj nehodil?

Po deseti hodinách se blížím k domovu. Jo, mám rekord. S ranním kouskem na bus to je celkem 45km.

Jak jsme na tom?