Když jsme se do Akce ❤️ jako rodinný tým přihlásili, vůbec jsem si nedokázal představit, co to vlastně bude znamenat.
Kolik nachodíme kilometrů? Bude nás to bavit? Kolik bude týmů? Nebudeme poslední? A kdyby – vadilo by to někomu?
Spousta otázek, ale jakmile jsme překonali první zádrhel (zadávají se kilometry nebo kroky?), všechno ostatní už šlo jako po drátkách. Přesah akce přes sbírku na doniu, přátelská a podporující komunita, pocit, že chozením člověk dělá i něco navíc, hecování se v našem rodinném klanu, to všechno dohromady byl pro mne zážitek, na který budu vzpomínat víc, než na jednotlivá putování.
Jenom to uteklo hrozně rychle.
Co jsem si při akci uvědomil?
- Jako rodina jsme super tým. I když bydlíme dál od sebe a nešlapali jsme přímo spolu, naše online špičkování bylo dost zábavné a motivující. Tipuji, že jsme si toho při akci napsali víc, než za posledních pár let.
- Oceňuji, že do toho šel s námi i taťka. Na začátku sice varoval, že toho moc za ten měsíc nenajde, ale nakonec přispěl skvělými 70km.
- Nejdřív jsem to bral jako hecovačku mezi týmy, ale nakonec mne bavilo víc překonávání konkrétního cíle. Původní metu, pět set kilometrů, jsme měli už v půlce dubna a šli jsme na tisíc. Když jsme dosáhli tisíce kilometrů, začalo mi vrtat v hlavě – „a nechceš si zarovnat svůj osobní příspěvek na 500 nachozených kilometrů?“. Prošel jsem podobným myšlenkovým postupem co razí Simon Sinek v Infinite Game. Z klasického zápolení „kdo z koho“ (a o tom to opravdu nebylo) na „dáme to?„. To bylo dost osvobozující. Ale krapet té kompetitivnosti mne v tom taky bavilo, to musím přiznat.
- Klobouk dolů před některými jedinci a týmy. Ilona Vintrová se svými 1888 km celkem (63 kilometry denně !!!) i lidi, kteří zvládli v jednom dni přes 80 kilometrů mají mou velkou úctu. Že se na čelních místech umístily týmy se zkratkou STG (Spartan Race Training Group) mne až tak moc nepřekvapilo, ale druhé místo týmu ZŠ Mokrá-Horákov s 2 176km si zaslouží potlesk na otevřené scéně.
- Škoda, že se s ostatními lidmi v akci člověk neviděl, ani virtuálně. Pár lidí sice dalo ten správný hashtag a objevili se tím pádem na webovkách, ale minimálně online potkávání nebo mít možnost hecovat se mezi týmy mi k dotvoření atmosféry lehce scházela.
- Dokázal jsem ujít přes 40 km za den. Nejdřív 41.5km, o pár dnů později 41.8km a poslední den jsem se odvázal na 45.2km. Hranice 40km byla pro mne dlouho nepředstavitelná. Jasně, je to i o terénu, stoupání, povrchu, počasí, co si nesu na zádech a taky o psychické pohodě. Ale teď už vím, že to dávám.
- Když je venku hnusně, dá se chodit i doma. Nejdřív mi to přislo o ničem, ale jakmile jsem si k tomu pustil knížku, začalo to utíkat.
- I když jsem během dubna nešel žádnou dálkovou trasu, jenom jsem chodil po okolí, podařilo se mi nachodit přes 500 km – tj nejvíc co jsem kdy za měsíc ušel.
- Výborná motivace byl tým. Nenechat v tom ostatní (zvlášť když jsem je do toho sám zatáh).
- Pokud by se něco podobného opakovalo, šel bych do toho znovu.
Jak jsme tedy dopadli?
Skvěle. 1 141 km jako tým a já jsem nakonec o pár kilometrů překonal i 500km hranici.