Do Plzně přes Habry a Kokotín – 1/2

Celkem 39.50 km, nastoupáno 677m, celkový čas 8:13:13

Dva dny za sebou, kdy by mělo být poměrně slušné počasí. Přišel čas vyzkoušet fungl nový baťůžek Montane Trailblazer LT 28. Včera jsem ho vzal na rychlou procházku kolem Máminky (seděl perfektně) a večer jsem si zkoušel jak do něj zabalit všechno, co potřebuji na dvoudenní výlet. Má jenom 28 litrů. Budu muset být opravdu UL (jako Ultralight, ne SPZka Ústí nad Labem). Nekompromisně vyřazuji nepotřebné věci jako vaření (v kempu bude restaurace, ne?), péřovka (má být kolem 17°), filtr na vodu a podobné zbytečnosti. Toaletní lopatku na vyhloubení jamky na bobek si ale raději beru. Čert nikdy nespí.

Ráno ještě ladím jak tam nacpat všechno i s jídlem. Nafukovací karimatku k zádům, do velkého pytle elektro, spacák, lékárničku a oblečení. Do bočních kapes stan, tyvek, kolíky a pití a navrch jídlo na dnešek + muesli k snídani. Zapnout to jde. Vážím plný baťůžek. Je docela lehký – se vším všudy 7.45kg. Tak uvidíme, jak dobře se ponese.

Dneska to beru obrácenou cestou, než jsem šel před pár týdny z Kařezu. Postupně se svlékám. Sluníčko nepraží tolik jako v létě a když před polednem míjím Točník, je příjemné teplo. Na hrad nejdu. Byli jsme tu přesně před týdnem s paní Columbovou. Musím uznat, že mne překvapil svojí velikostí a kompaktním uspořádáním. Mrkli jsme se spolu i na Žebrák. Ten mne už tak moc nezaujal. Oproti Točníku je takový … takový chudší, bych řekl.

Na oba hrady ještě zamávám z druhé strany a konečně se dostávám na lesní pěšinu. Dneska jdu docela svižně. Potřebuji ujít něco kolem 40km, tak se nemůžu moc flákat.

Hlad ale člověk neukecá. Oběd s vyhlídkou na Zbiroh jsem si nemohl nechat ujít.

V Týčku obdivuji sochu místního Hárlejáře. Svojí motorku řídí s přesností chirurga a na své nezaměnitelné háro ulovil fajnovou kočku.

Ve Zbirohu si v jediném otevřeném obchodu dokupuji zásobu vody. Co kdyby v kempu nic nebylo! Je státní svátek, dneska to může být lehce problematické.

Hurá, zase v lese! Zatím to bylo dost po asfaltu. Užívám si chládku a pohodové, nerozježděné lesní cesty.

Na baťoh jsem si zvyknul rychle. Nemá sice horní utahováky, ani vnitřní kostřičku, ale tím jak je lehký, tak to není tak potřeba. Jenom hrudní popruhy jsou dost pružné a musí se každou chvilku dotahovat. Zvládám to za chůze. Už se ani nemusím dívat, kde je mám.

V Siré právě dostavěli svojí první zastávku metra. Architektonicky dost vyvedená. Je nástupní i výstupní zároveň a tak se nemuseli párat s eskalátory a všemi těmi zbytečnostmi pod zemí.

V Těškově drží tradice. Jejich májka vyčnívá do nebe, vysoko nad ostatní stromy. Kdyby ji chtěl někdo ukrást, tak to nebude mít lehké.

Roubenou šestibokou kapličku si místní taky pěkně udržují. Přes dvěstě let.

Poslední kopeček. Kilometr do cíle. Těším se do kempu na pivko a párek. Cílová prémie.

„Dobrej, s vámi jsem asi mluvil včera. Domlouvali jsme, se, že tu můžu se stanem jednu noc přespat,“ oslovuji pána u recepce kempu Veselý Habr. „Se mnou asi ne, ti už odjeli,“ vyvádí mne pán z omylu. „Ale místa je tu dost,“ ukazuje do téměř prázdného kempu. „A jak s jídlem?“ pokračuji ve zvídavých dotazech. „Ten to zabalil asi před hodinou.“ Aha. Nějakou baštu sice mám, ale co to vysněné pivko? „Jedině, jestli nemají otevřeno v tom vedlejším kempu,“ čte pán moje myšlenky a posílá mne zkratkou kolem rybníka ke konkurenci.

Sláva, recepce je otevřená a někdo v ní dokonce i je! „Otevíráme až o víkendu. Jenom tady uklízíme,“ zchlazuje moje nadšení paní z recepce. Otáčím to zpět zkratkou. Po necelých čtyřicetí kilometrech mne to kupodivu vůbec nerozházelo. Nechtěl jsem mít všechno do puntíku naplánované a zajištěné, náhodné změny jsou fajn.

Stavím si v pohodě stan uprostřed dobře pokosené stanové loučky a vybaluji si věci na spaní. V noci má být kosa, ale já se tentokrát vybavil. Merino spodky, buff-nákrčník, několik vrstev triček, čepička a dokonce i rukavice.

Večeře králů – sám na terase místní hospody, s výhledem do kempu. Pramenitá pitná voda je nakonec lepší, než to pivko. Aspoň po ní nebudu chodit v noci na záchod.

„Jsou otevřené!“ volá na mne pán z chatky č. 1 (jo, ten kterého jsem potkal u recepce). Aha, asi myslí umývárky, když kolem nich zrovna procházím. No tak to je úplně super. Teplé vodě se nejdřív dost nechce, málem došlo na otužovací proceduru, ale bylo jenom potřeba odpustit tu studenou v trubkách. Jako doma.

Volám majiteli kempu, domlouváme se jak zaplatím. Asi bych tam mohl spát načerno a ráno se zdekovat dřív, než někdo přijede, ale já hraju fér. Mám kde spát, kde se osprchovat, kde se napít a to je to, co jsem potřeboval. A rád za to zaplatím.

V téměř prázdném kempu zalázám do spacáku ke knížce. K prvním 47mi stránkám staré brožované detektivky z knihobudky, protože jako správný Ultralight jsem si vzal jenom tolik, kolik přečtu. K otevřené předsíňce stanu přihopsá kos. Koukáme na sebe. Když odhopsá, zavírám stan – začíná padat večerní rosa. „Dobrou!“ řikám sám sobě a užívám si samotu.

Před usnutím ještě koukám na teploměr na hodinkách. 10° C, slušně to kleslo. Nejnižší teploty mají být kolem 3° C, říká ventusky. Na sobě mám všechny možné vrstvy, kromě teplé vložky do spacáku. Nechávám si ji jako rezervu. A kdyby bylo po ránu úplně nejhůř, tak se sbalím, vyrazím a chůzí se zahřeju.

Po setmění někdo přijíždí do bílého karavanu. „Hlavně aby si nepustil nějaké techno!“ děsím se po zážitku z loňského kempu. Ne, není to techno, je to něco horšího. Rádio Blaník. Totáčoví zombíci zpívající popík. Snažím se usnout i přes na lesy řvoucí „Pohodové české rádio“, ale naplno zaberu až po večerce. Karavanista naštěstí dodržuje večerní klid. V nohách mám skoro 40km s plným baťohem. Dost se převaluju, ale nakonec mne únava zmůže. Test přežití studené noci začíná.

Kudy jsem to šel?