Do Plzně přes Habry a Kokotín – 2/2

Celkem 25.14 km, nastoupáno 300m, celkový čas 6:08:09

Přežil jsem noc. Když se v půl sedmé hrabu ze spacáku a chvilku ohřívám hodinky v ruce, je na nich 6°C. Nejnižší noční teplota byla 1°C a mně nebyla kosa. Začínám mojí vyladěné spací sestavě věřit. Karimatka NeoAir XLite NXT, Cumulus Quilt 350, dvoje ponožky, tři vrstvy nahoře (Moira-Merino-Syntetika), dvě dole (merino spodky pod kalhoty), merino nákrčník a čepička. Rukavice jsem v noci sundaval a teplou vložku do spacáku jsem ani nepoužil. Ve stanu spím obráceně, než to asi bylo původně zamýšlené. Hlavu dávám do toho nižšího konce, kde je stěna, která se po ránu rosí. Sice se hůř vstává, ale při převalování neotírám nohama spacák o vlhkou stěnu. Nanejvýš se otřu čepičkou. Při ruce mám taky hned hadříček na setření rosy a můžu tuhle proceduru udělat vleže, než vstanu. Mám to vychytaný.

Než posnídám muesli, doplním vodu, otřu stan a všechny ty věci naskládám zpátky do baťůžku, je najednou teplo. Mažu se krémem na opalování, zkracuju kalhoty na kraťasy a vyrážím.

Dnes to bude podstatně kratší etapa, něco kolem 25km. Zvířátka mi přejou, ať mi to šlape.

Procházím přes Volduchy. Je všední ráno, na venkovní zahrádce před místními Lahůdkami silně voní gulášovka, kterou tam první strávník do sebe hází. To vědět, tak počkám se snídaní až sem.

Na cyklostezce mezi Volduchy a Osekem potkávám čápa. Nenápadně sleduje traktor. Asi čeká co z něj vypadne.

Hudlice. Ne ty u nás, u Berouna. Tyhle jsou u Kokotska. Komu tenhle název nevyvolá aspoň potutelný úsměv, ať hodí banánem. Přitom je první zmínka o téhle vesnici z roku 1358. A podle infopanelu je kokot staročeské slovo pro kohouta.

Kokotský horní rybník je lehce přístupný ze silnice.

Zato k dolnímu rybníku vede cestička těsně kolem něj a občas rybník vyhrává. Nejsem první, kdo to bere lesem.

Na hrázi si dávám k obědu dvě miňonky. Opaluji se na lavičce, větrám boty. Dneska jdu na pohodu. Záda jsou přeci jen ze včerejška trochu znát a navíc není kam spěchat.

Skáknu se mrknout i na vyhlídku k Ostrému kameni. Podle pověsti ho tam zahodil čert.

Naučná stezka Kokotsko prostě boduje. No comment.

„Tak už dost těch pubertálních vtípků!“ durdí se Jan Nepomucký. Moderní sakrální umění mne baví. Obdivuji, že někdo dokáže uhnout z klasiky a vymyslet jak to celé zobrazit jinak. Tahle socha má v sobě emoce. Pokoru i velikost.

Procházím Dýšinou podél Klabavky. Někde tady bydlí Michal, bývalý kolega z Keria. Je to docela chodič. Kdysi jsme se bavili o cyklo i o chození. Když mi tvrdil, že bych těch 30km s nima v pohodě ušel, že by mi stačilo jenom trochu potrénovat, dost jsem se tomu nasmál. „Michale, měl si pravdu,“ přiznávám aspoň virtuálně.

Cesta podle kolejí v Chrástu mi příjde nekonečná. Asi bych měl něco sníst, ale nechce se mi někde zastavovat. Těším se na Plzeň, tu orosenou.

Nezláká mne ani pojízdná knihovna v Bukovci. Ale bylo to vo fous. Dneska mi to šlape fakt pomalu. Chlum před Plzní obcházím po cyklostezce, už se mi nechce do kopce. Vytrestá mne pole řepky těsně nad cyklostezkou.

Plzeň na dohled. Vlak mi jede ze zastávky Doubravka až za hoďku a půl. Nemusím pospíchat. U nádraží hledám nějakou slušnou hospodu. Hele, Saloon, tam jsme měli kdysi s Keriem vánoční besídku. A v létě mají zahrádku.

Plzeň v Plzni. Plzeň na druhou. K tomu si dávám burger. A než přijede vlak, doplňuji tekutiny druhou Plzní. Je to tím pádem Plzeň na čtvrtou?

Kudy jsem to šel?