1. Skryji se v Skryjích?

Celkem 26.78 km, nastoupáno 604m, celkový čas 6:21:15

Budím se před sedmou ráno. „Jo, dneska fakt vyrážím na puťák,“ sám sebe ujišťuji.

Balím. Systematicky. Nespěchám. Minimalizuji výbavu. Vařič? Ne, stejně budu spát většinou po kempech. Teplé oblečení na spaní? To raději ano, v noci má být kolem pěti stupňů. Jídlo? Muesli na pár snídaní a dva krekro-chleby, kdyby bylo nejhůř. A česnek proti upírům.

Super, i s jídlem a pitím jsem pod 8kg. Jsem ultralight. Ještě poslední pomazání (opalovacím krémem), nandavám baťoh, kontroluji jestli jsem něco nezapomněl. Paní Columbová mi přeje ať mi to šlape a v 10:37 mačkám čudl na Garminech, abych odstartoval můj pochod na západ. Jdu.

Většinu dnešní etapy mám několikrát prošláplou. U lesní chajdy obdivuji promyšlený design a odvahu lidí, kteří chodí na suchý záchod až do patra. I těch, kteří v jsou v té době v přízemí.

Před Svatou předbíhám kočárkářku se psem. Je pěkně, nejen já jsem vyrazil ven. Pejsek by raději šel se mnou, asi je na něj kočárkářská rychlost moc nudná.

Pět kilometrů od startu a já mám hlad. Bodejť by ne, je už poledne. Sedám si na lavičku u hřbitovní zdi. Společnost mi dělá rodina Černoškova, toho času za plotem.

Lesy se střídají s loukou. Vedro ze sluníčka ochlazuje studený vítr. Ideální počasí.

„Dodržuj pitný režim!“ připomínám si v Broumech. Malá firemní prodejna místního pivovárku má o víkendech otevřeno a na pípě mají Zlatou Raketu.

Raketový pohon mne přenáší přes Úpořský potok a postrkuje i do kopce nad ním. Ještě že se jde lesem, začíná odpolední oteplování a ochlazující větřík se zakecal někde na pláni.

Je půl páté a já jsem ve Skryjích. „Bude něco k jídlu v kempu?“ medituji před zahrádkou Penzionu u Zlátky. Cože? Na tabuli mají ještě hotovky. Jdu se pro jistotu zeptat, jestli to není jenom reklamní trik. „Ano, játra ještě jsou!“ ujišťuje mne pán za výčepem. Za chvíli (odměřené vypitím půl pivka) se od okénka ozývá – „Játra!“. „Už běžím,“ hlásím se. „Já rád játra, ty rád játra, …“ zpívám si pro sebe, když je do sebe láduju. Jsou moc dobré. A taky slušná porce. Do kempu-tábořiště Ahoj je to naštěstí jenom kousek a navíc z kopce.

„Dejte si to kam chcete, máme volno,“ nechává mi volné pole paní na recepci. Tak jo. Odhaduji, kde bude ráno svítit sluníčko a stavím stan v dostatečné vzdálenosti od školního výletu. Jdu se ošpláchnout do Berounky. Je překvapivě teplá. Kdybych měl s sebou plavky, klidně bych tam hupsnul celý. V trenclích to raději neriskuju – přeci jen jsou tu děti.

Řádně ocákán (bylo to příjemné) si jdu dát pivko do restaurace. Fakt tu je. Mají i jídlo – klasické friťákoviny – ale hlad mne tedy rozhodně netrápí.

V kempu je zákaz reprodukované hudby. Když uléhám do stanu, jsem za to neskonale vděčný. Žádné Rádio Blaník vyřvávající do noci. Vedle mne si někdo staví další stan a přijíždí ještě obytňák. Bude nás tu přeci jen víc.

Kytara a flétna na profi úrovni. Ne, to není školní výlet. Někdo tu hraje a zpívá vícehlasně středověké skladby. Občas i country. Ležím a připadám si jako na koncertě. Sousedi si rozdělali oheň a povídají si. Idylka. Jenom mne lehce pobolívá hlava.

0:55 – „Kde mám Ibalgin?“ „A proč už sakra nemůžou jít vedle spát?“ U ohýnku kecaj dvě kámošky, které se asi dlouho neviděly. Jedna zjišťuje, že její parťák není v obytňáku. Po čtvrthoďce hledání a pořvávání na celý kemp ho konečně najdou. Spal v obytňáku celou dobu. Konečně klid.

Kudy jsem to vlastně šel?