Celkem 25.19 km, nastoupáno 478.3m, celkový čas 5:20:04
S touhle etapou jsem si docela dost dlouho nevěděl rady. Do Středu Evropy – jasně, ale co pak? Vrátit se po stejné cestě do Marjánek? Nebude to nuda? Přejít do Německa a přespat v Bad Neualbenreuthu? Lákavé, ale jenom 20km. Co tam budu celé odpoledne dělat? Vzít to až do Chebu? Aha, to je zas přes 35 kiláčků. Na poslední den docela štreka, abych se pak vůbec dostal vlakem domů.
Až předevčírem, v kempu s rajskou, jsem se všiml, že nemusím volit Cheb či Marjánky, ale kteroukoliv zastávku mezi nimi. Vlaky tam jezdí každou hodinu a některé pokračují rovnou do Plzně. Heuréka. Jestli Dolní Žandov nebo Lázně Kynžvart nechávám na později, i když intuitivně tíhnu k Žandovu. Je to víc lesem a taky o kousek kratší.
Vstávám brzo. Jsem natěšený na cestu. Kolem sedmé už snídám krekrový chleba v kempové kuchyňce. Venku je rosa a komáři. Jsem zatím jejich jediná snídaně. Příchází další ranní ptáče, zdraví: „Guten Morgen!“ „Good morning,“ odpovídám, aby se náhodou nechtěl zakecat německy. „Vlastně: Dobré ráno,“ říká, „už z toho blbnu.“ No jo, on je to soused z chatky. Taky mi to hned necvaklo. Ještě jsem plně nenabootoval.
Pomazat opalovacím krémem, nasadit hučku lovce Pamaliniho a těsně po osmé opouštím kemp.
Cesta vede po silničkách s nulovým provozem a i když vím, že pospíchat dneska nemusím, jdu v tempu přes 5 km/h. Včera jsem si docela odpočal a po ránu není ani moc teplo. Prostě to šlape.
Některé dlouhé rovinky vypadají jak příchod ke skokanskému můstku, ale tak hrozný kopec to nakonec není.
„Hele hranice, to to dneska rychle uteklo.“ Opravdu je tady ten kámen už od roku 1844? Moc se mi to nezdá, ale možné to je. Hranice mezi Královstvím Českým v Rakousku-Uhersku a tehdejším Pruskem byla podle wikipedie dost podobná té dnešní. Jen bych si tipnul, že na něm původně nebylo ČS.
V Německu mají jiný typ značení. Podle článku na rungo.cz a tam zmíněného německého zdroje značí kolečka okružní cestu, vodorovné značení (jako u nás) normální trasu a lomené naučnou. Modré jsou hlavní, červené oblastní a zelené a žluté vedlejší. Ale klidně tam mohou být i jiné piktogramy a navíc se to v různých spolkových zemích může lišit. Pro jistotu mám stáhnuté německé příhraniční oblasti do mapy.cz, kdybych se v té vlajkové abecedě začal ztrácet.
Šlapu přímo po čáře. Zvláštní pocit. Je to území nikoho? Nebo společné? Když přeskočí prase zprava doleva, stane se z něj Wildschwein? Chodili tudy pohraničníci, nebo tímto směrem jenom střileli? Jsem rád, že tyhle doby jsou už za náma.
Střed Evropy, zaměřený v roce 1865. Cíl mého putování. Podle Járy Cimrmana, citovaného na tn.cz, je střed Evropy tam, kde o něj nejvíc usilují. Není divu, že v Čechách jich je třináct. Německá wikipedie přidává pár míst na německé straně a z východní strany si na něj dělají nárok Slovensko, Maďarsko, Litva, Estonsko a dokonce i Bělorusko, které podle mne patří spíš do Putinova carství než do Evropy. Inu, každý Evropan si může svůj pupek zvolit sám.
Obědvám a chlubím se dobytím Středu Evropy. „Z neomezených dat můžete v zahraničí zdarma čerpat do 70GB,“ vítá mne v Německu Vodafone CZ. Obrázky se posílají po 5G síti jedna báseň.
Po kilometru v hraničním pásmu se odpojuji a přicházím k rozcestníku se žlutou. „Cože, do Dolního Žandova jenom šest kiláčků?“ Jeden z vlaků mi jede za hodinu a čtvrt, zrovna ten bez přestupu v Mariánkách. To bych mohl stihnout.
Z výletního tempa přeřazuji na nejvyšší možnou rychlost, kterou mi moje bio-strojovna po šesti dnech dovoluje a modlím se za dobrý terén při sestupu z kopců.
Poslední kilometr a půl po silnici se zdá nekonečný. Ještě se rychle vyčůrat do kopřiv (čekárna s WC je zavřená) a 4 minuty před příjezdem vlaku už stepuju na peróně. Stihnul jsem to. Jen ponožky už jsem si nestačil převlíknout, ale to napravuji v nestřežené chvíli při příjezdu vlaku do Marjánek, kdy jsem se na chvilku octnul sám na čtyřce. Balím je do igeliťáku a pečlivě zauzlovávám. Vzduch ve vagóně se rázem pročistil.
Plzeňské nádraží se renovuje (už je to fakt potřeba). Naštěstí fungují automaty a mají v nich vodu i mé nejnejnej…nejoblíbenější Miňonky. Doobědvávám se a začínám se těšit domů na kuřecí roládu, bramborový salát i chlebíčky, které právě začíná paní Columbová připravovat. Tyhle návraty domů z cest si užíváme oba.
Kudy jsem to vlastně šel?
Snídaně: Krekrochlebík a rozpustný vitamín. V Kempu La Provence snídaně nepřipravují, ale na tuhle variantu jsem připraven.
Oběd: Dvě mysli tyčinky. Jahodová BIG Corny a jablková.
Večeře: Konečně doma! Šampáňo na oslavu. Chlebíčky jako předkrm a kuřecí roláda s bramborovým salátem na docpání se.
Ubytování: Natáhnout se ve vlastní postýlce, co nešustí a je dost široká, má po šesti dnech něco do sebe.
