1. Bod ze všech západů nejzápadnější

Celkem 15.18 km, nastoupáno 279.4 m, celkový čas 3:22:07

Nemůžu dospat. Vlak mi sice jede až po osmé, ale já vstávám ještě před šestou. Skoro jako moje babička z Chomutova. Ta když měla někam jet, tak snad ani nešla spát a na nádraží musela být aspoň hodinu před odjezdem vlaku.

Dobaluju jídlo a pití. Kromě dnešního oběda mám železnou zásobu muesli na 3 snídaně, dva balíčky křehkého chleba a porci kuskusu. Jeden den mi vychází bez možnosti něco dokoupit, tak táhnu to kilo navíc z domova.

Při převážení má baťoh pod 7 kilo a to i s jeden a půl litrem vody. Pohoda.

Jdu na vlak. Cílová stanice: Rehau (DE), odtud to je k nejzápadnějšímu bodu ČR nejblíž. Jízdenku do Aše mám koupenou v apce Můj Vlak a z Aše do Rehau v apce od Deutsche Bahn. Mezinárodní jízdenka mi najednou koupit nešla a na webu ČD mi poradili, ať si ji koupím v pokladně. Třeba v Chebu. Ale já mám raději nákup přes mobil.

V Plzni přestupuji na IC 564 Západní Expres. Přijíždí včas, ale na odjezdu má 12 minut zpoždění. V Chebu mám jenom 10 minut na přestup a tak mne chytá nervóza. Dávám do kupy náhradní plán. Zpoždění se zvětšuje. Vlak z Chebu do Rehau je německý, který jede přes CZ. Ten asi na nějakou IC lokálku čekat nebude.

Bude, dokonce má sám přes 10 minut zpoždění. V Chebu ještě čeká na další přípoje. Ale to už mi neva. Kousek ode mne sedí slečna se psem, na tričku placku Stezka Českem. Nejsem sám, kdo vyráží dneska na stezku.

Aš – všichni vystupují. I slečna, co jde Stezku se psem. I česká průvodčí. Neměl jsem taky vystoupit? Mašinfíra zůstává, na displeji svítí dál Hof, jsem sám ve vagóně. Jedem. Chvíle napětí pominula. Odněkud se vynořila německá průvodčí a studuje můj lístek v mobilu. ČD na to mají čtečku, tahle si to musí přečíst sama. Prošel jsem. Sleduji na mapě kudy jedem a po víc než čtyřech hodinách vlakového maratónu vysedám. Od teď už jenom po svých, panáčku.

Rehau. Starobylé německé městečko s futuristickým nádražím.

A krásně upraveným centrem. Mám tahle menší německá městečka rád. Žít bych tu asi nechtěl, ale na pokuk je to fajn. I přes začínající déšť.

„To si jako fakt mám vzít nepromokavou bundu?“ ptám se toho nahoře u kostela, co vypadá trochu jako sokolská tělocvična. Studený vítr a větší kapky jsou jasná odpověď. „Jenom přeháňka,“ dodává asi. Ale to už jsem nepochytil, i když němčinu už týden v Duolingu pilně promrskávám.

Vracím se do Čech přes Most Evropy. Mostík přes Mlýnský potok obnovený v roce 2008, po našem vstupu do Schengenu a zrušení hlídané čáry. Je docela těžké si představit, že to bývalo jinak. Lidi, co s dojetím vzpomínají, jak to bylo za komoušů fajn, upřímně nechápu. Přes můstek si přejdu sem a tam. Dvakrát. Svoboda pohybu. To neomrzí.

Jdu dobře. Cestou potkávám v protisměru dvě Stezkařky. Zdravíme se. „Kam jdete?“ jsem zvědavý jako opička. Půjdou taky na jih, jako já, nebo na sever? „Na východ!“ OK, dostaly mě. Jasně, kam taky z nejzápadnějšího bodu.

Jenom nezakopnout o bludný kořen. V dálce už vidím přístřešek. Nezabloudil jsem.

Povinné selfíčko u Z bodu. Moje hůlky si to móóóc přály.

Romantické duše tu můžou i přespat. V patře přístřešku je noclehárna. K tomu vyhrává koncert. Rytmus udávají žáby a na pikolu pískají komáři. Někteří už jsou unavení a přisávají se mi na nohu. „Už musím,“ omlouvám se.

Hřbitov v Újezdě-Mähring. Bývalý hřbitov v bývalé vesnici. Pár zbylých náhrobků vystavených podél cesty ke kříži. Genius loci v odpoledním slunci.

Na louce potkávám slečnu se psem. Tu z vlaku. Odpočívá, stihla to na Z-bod a sem na louku dřív než já z Rehau. Prý chtěla také do Rehau, ale jak začali všichni vystupovat a aktivní paní průvodčí začala nahánět všechny do vlaku na jiné koleji, nechala se zblbnout a taky vystoupila. Tři lidi ze Stezky na pár kilometrech. Náhoda?

Aš – penzion Petřík. Žádný velký komfort, sprcha a WC přes chodbu, ale na přespání v pohodě.

Spěchám do muzea na výstavu o Akci Kámen. Když jsem došel Všerubskou, přečetl jsem si o tom knihu Falešné hranice. Dávám se do řeči s pánem na pokladně. Ukazuje mi na mapě, kde to v Aši probíhalo. Když vidí, že o tom něco vím, zve mne za pokladnu ke kompu a v půlhodině do zavíračky probíráme všechno možné. Od období mezi válkami, přes odsun, staré mapy i jak za ním jezdí lidi, aby jim pomohl najít místa, kde bydleli jejich rodiče nebo prarodiče. Prohlédnout exponáty jsem si sice nestihl, ale tohle setkání bylo o Megabajt zajímavější. Z pána, který už se málem chystal domů, se vyklubala pokladnice informací a odkazů na internet, které bych jen tak někde nevykoukal.

Aš není zrovna město, které by hýřilo útulnými hospůdkami, ale Pho BK za kruháčem na Hlavní příjemně překvapila pěknou zahrádkou. Karty neberou. Tahle inovace do Aše ještě nedorazila. Ale už o nich slyšeli.

Jdu si nakoupit na ráno do Billy a projít se po městě. Lavička před kostelem vypadá bezpečně. Vyhřívám se ve večerním slunci a probírám si zpětně dnešní den. Krátká trasa, měnící se počasí, lidi, co jsem potkal, pán v muzeu. Hafo zážitků, spousta energie. Jsem na Stezce a baví mne to moc.

Kudy jsem to vlastně šel?