2. Aš – Cheb

Celkem 35.4 km, nastoupáno 507.8 m, celkový čas 8:31:37

Žvýkám snídani ze včerejších zásob, balím a chvilku po osmé odcházím rozkvetlou slavobránou penzionu Petřík.

Rychlý nákup oběda v Bille a konečně šlapu mojí první opravdu celodenní túru na Stezce.

Po pár minutách jsem z centra Aše venku, opět v přírodě, byť podél trati. Cesta se sice na chvilku do civilizace vrací, ale za nádražím už to bere rovnou mezi rybníky. Žabí koncert jede od rána na plné pecky.

Dělám si krátkou odbočku ke starým hraničním kamenům. Nejstarší, z roku 1718, má na české straně erb Zedwitzů (ten bíločervenočerný), na německé znak země Horní Franky. Říká turistický ukazatel.

„Pomóc medvěd!“ ztuhnu při pohledu na strom. Nejde po mně. Nemám dostatečně salámkové nohy.

Poledne. Hlad. Na kraji Podílné vyrostly lavičky i s ohništěm. I na koníka bych si mohl vyskočit.

Puzzle z kamenů pro obry. Už mají půlku složenou. Zbytek tam narvali dost hrubou silou.

Zámek Libá. Cedule pod zámkem zve na expozici Běh času. Ne, dneska nikam běhat nebudu. A už vůbec ne na čas. Odmítám i zastávku na jídlo/pivko na zahrádce Leibenstein, která je kupodivu otevřená. Vypadala hodně lákavě.

Na opravě gotické tvrze Pomezná se maká od roku 2016. Jedna z dalších památek ze 14.století, které se dostaly do zakázaného pásma a během komunistánu kompletně zchátraly. Držím palce, ať se obnova podaří.

Lesní potok. Divočina. Nemusím přelézat přes kmeny, vede tam i můstek. Divočina končí. Šlapu silnicí paralelní k E48. Rovná, rozpálená a hluk z aut odvedle. Původně jsem to chtěl jít dál po cyklo, ale raději si zajdu po modré přes Klesť.

Volají mi z penzionu U Vlčků, kdy asi tak přijedu. „Mám to k Vám tak 8 kiláčků,“ odhaduji, „počítám, že tak za hoďku a půl bych mohl u vás být.“ „???“ reaguje hlubokým tichem majitel. „Já jdu pěšky, “ raději upřesňuju. Dává mi instrukce, jak se k nim dostanu, když by tam nebyli a přeje mi šťastnou cestu. Sympaťák. A já mám o jednu starost méně – vím, že můžu přijít kdykoliv. Včera jsem dostal tip od Káti – Trail Angela (to jsou dobrovolníci, kteří pomáhají ostatním stezkařům) – na burgrárnu v Chebu, tak plánuju, že se tam cestou ještě zastavím.

Smírčí kříž. Dost se mi hodil. Za Klestí jsem sice pokračoval po modré, ale se srdíčkem, ne pruhaté. Myslel jsem, že si to značkař prostě zpestřil a to, že to je pouze místní stezka, mi došlo až po pár set metrech za vesnicí. Byl jsem na sebe lehce naštvaný. Teď už jsem sám se sebou smířený.

Goethova štola. Vstup do nitra vyhaslé sopky. První experimentální důlní dílo, které mělo rozsoudit vědecký spor Neptunistů a Plutonistů. Opravdu jsem nevěděl, že Goethe byl i vědec a nadšený geolog.

Sopečné vyvřelininy jsou vidět i podél naučné stezky, na kterou se mi původně nechtělo odbočit. „Je vedro, bude to do kopce, stejně tam nic nebude,“ ozývalo se kdesi z hlubin mojí vedrem znavené duše. „Stálo to za to,“ říkám si, když pak na lavičce u hřiště odpočívám a dopíjím se.

Vyhlídka Chebská stráž na přehradu Skalka na Ohři mi úplně bere dech. Někteří rodiče vysazují děťátka do oken místní vyhlídky. Klinkají se jim nohy nad příkrým svahem a má představivost si promítá pád předškoláků dolů z té výšky. Raději se zdekuju, abych na ně tuhle fobii nepřenesl.

Koneckonců – strašáků je tu i tak dost.

Blížím se k Chebu po břehu Ohře. Připomíná mi to Ohře u Libochovic, kde jsem trávil u dědečka na chatě prázdniny. Jenom tu kvetou lekníny. To z Libochovic neznám.

Začínám se těšit na zastávku na pivko a burgera v baru Pod Falcí. Přicházím blíž a slyším dunění techna s hlasitým doprovodem moderátora. Skejťácká akce. Je tu živo. Na mne až moc. Fronta na pivo až ven.

Dávám si povel „Čelem vzad“ a procházím podél monumentálních hradeb do středu města.

Cheb se mi dost líbí. Ohře, hradby, citlivě zrestaurovaná secesní knihovna od Maxe Loose.

Do podobných barev je laděný i opravený Evangelický Kostel Pokoje, který míjím cestou.

Po páté hodině se ubytovávám U Vlčků a chtě nechtě se mi vybavuje Švandrlíkova povídka Guláš. Ubytování je super. Posílám SMSku majiteli, že jsem v pořádku dorazil a doobjednávám si na zítřek snídani. Mám hlad už teď.

A žízeň taky. První pivko vyžahnu do deseti minut a než mi přinesou večeři, tak mám půlku druhého taky v sobě. Plzeň mají v Dejavu excelentní a jídlo také.

Jedno pivko si dávám ještě s Trail Angelem Káťou v Pivním loku. Původně mi to bylo takový blbý, někomu cizímu psát, ještě o víkendu, ale nakonec jsem za to moc rád. Kdyby nebylo Katky (a její procházky s pejskem, který se sice nejmenuje Škubánek, ale je podobně hravý), tak ani neobjevím místní Chili pivko. Dík!

Kudy jsem to vlastně šel?