3. Cheb – Bad Neualbenreuth

Celkem 30.59 km, nastoupáno 501.3 m, celkový čas 7:31:28

Snídaně začíná v osm, předtím stíhám ještě nákup v Albertu.

„Ty párečky jsou domácí?“ vyzvídám při snídani. „Jo, ty jsou naše,“ odpovídá pan Vlček. Úplně jiná chuť, než ty balené. Pálivější varianta se rozplývá na jazyku. A navíc dezerty. Také domácí. Přidávám si co jen můžu, je to fakt výborné. Po čtyřiceti minutách dobrot házím ručník do ringu. Víc už se do mne nevejde. Když se těsně před desátou vykýbluju z penzionu (a to jsem chtěl dneska vyjít kolem deváté!), mám tušení, že hlad jen tak mít nebudu.

Loučím se zdálky s Chebem. Je stejný jako včera, jenom v něm v neděli po ránu nejsou žádní lidé.

Vysílač na Zelené hoře mi slouží jako maják. Trochu i tak vypadá.

Tedy mít takovéhle odpočívadlo pět kilometrů od cíle a ne od startu, určitě bych ho s chutí využil. Designovka a přitom vypadá i pohodlně.

Zbytky bývalého hřbitova u zříceniny kostela sv. Anny. Obcházím si zříceninu. Stará známá story. Historické prameny zpět do roku 1518, kaple přestavěná na kostel v roce 1691, po válce kostel chátrá v hraničním pásmu, zničen v roce 1967.

„Prach jsi a v prach se obrátíš. Platí to nejen pro člověka, ale i pro církevní stavby,“ přemýšlím, když si prohlížím zbytek kostelní zdi. Zvlášť když tomu člověk trochu pomůže.

Bismarckova rozhledna. Vypadá bytelně. Na tu vylezu. Té se nebojím.

A jak řekl, tak udělal. Výhled na Cheb za to stál.

Mrknu se ještě k vysílači, ale ten je za plotem a zdálky jenom hučí trafo, klimoška, nebo co to tam vlastně je.

„Hele, houba,“ koukám na první letošní foto-houbo-úlovek. Ne, nejsem houbař, nerozumím tomu, ale tenhle klobouček si o portrét přímo řikal.

Mírný kopec dolů. Lesy, louky. U Horní Hraničné se mi na nepokosené louce ztrácí značka i s pěšinkou. Komáři a mouchy tu útočí na slabší kusy ze stáda. V mém jednočlenném zmateném stádečku jsem to já. Prodírám se houštinou hlava nehlava, ruce neruce, nohy nenohy. Naštěstí se po pár metrech objevuje silnice a roje se stáhnou zpět do základních pozic. Přežil jsem. Fenistil si přendavám do pohotovostní polohy z baťohu do ledvinky.

Památník obětem železné opony. Beton. Železo. Rez. Letopočty. Jména. Je vedro a přitom člověka mrazí.

Nádherně opravený hřbitov v bývalé Krásné Lípě.

Sedám si do stínu na lavičku a odpočívám v pokoji. Čtvrt na dvě. Konečně mi vyhládlo. Housky s Lučinou to řeší.

Někdo si tu na lavičce odložil kulicha (v dnešním vedru to úplně chápu) a zapomněl na to jako na smrt. Jdu to zkonzultovat s Hermannem.

Ne, kulich jeho není a ani ho nechce. Byl by mu platný jako zimník.

Krásně vyzděná budova, do které někdo vrazil místo vrat tuhle žlutou hrůzu. Ještě, že nechal zachovaný ten dirkatý štít. S tím si původní stavitel opravdu vyhrál.

Hrozňatov. Šálí mne snad smysly? Otevřená zahrádka, kofola na poutači a volné místo u stolku? Drze zabírám ten s cedulkou Reservé a půl litru kofoly téměř exnu. Jídlo si nedávám. Prý mají stejně nějakou velkou výpravu a trvalo by to tak hodinu. A jedl jsem před chvilkou.

Zámek Starý Hrozňatov je sice pěkný na pohled, ale otevřený není. Ale někdo se o něj stará.

Poutní areál Maria Loreto nad Hrozňatovem otevřený je a za prohlídku rozhodně stojí.

Je komplet renovovaný, včetně obrazů v ambitech. Překvapuje mne míra spolupráce na obnově mezi bývalými starousedlíky a ouřady z Čech. Dva milióny marek z DE není zrovna malý příspěvek. Za vším hledej lidi a tady patří dík všem, kteří z ruiny na odpis, ve které si pohraničníci vyrobili ze sochy Panny Marie cvičný terč, udělali opět důstojné poutní místo.

Čára vpravo, 200m od rovně nalajnované silnice. Stromy, aby pohraničníci neviděli na blahobyt v „kapitálizmu“. Kolik z nich asi za ty dva roky pakárny na vojně napadlo, že by mohli taky zdrhnout? Zastřelil by ho kámoš? Zastřelil by on jeho, kdyby se o to pokusil? Jak se podařilo vymydlit všem mozky, že střílet na lidi, kteří nic neudělali, přišlo každému normální? Možná, že nepřišlo, ale držet hubu a krok prostě bylo jednodušší. Sám jsem v tom žil taky a stejně to nechápu.

Mýtina. Hranice s DE dnes. Bytelný přístřešek. Tráva na obou stranách stejně zelená.

„A ja jaj. Nepřehnali jsme to včera s tím vínem?“ přemítají na druhé straně hranice.

Do Bad Neualbenreuthu přicházím v ospalém nedělním odpoledni. Našel jsem podle adresy Ferienwohnungen Köhler, kde bych měl dneska bydlet, ale nevím, na koho se tam obrátit. Zkouším to vedle na dvorku, kde je jakási cedulka zmiňující jméno penzionu. Starší paní bohužel neumí anglicky, moje němčina je taky prachbídná. Když jí ukazuji jméno penzionu, co mám vytištěné, je jasné, že bez brýlí to nedá a jenom ukazuje na zmíněnou cedulku. Teprve později mi dochází, že tam bylo nejspíš napsáno, ať tam návštěvníci Ferienwohnungen Köhler neobtěžují a jdou o dům dál. Tam mne naštěstí posílá dvojice, která z jednoho z pronajímaných bytů vychází a umí anglicky. Jo, majitelka bydlí o dům dál. Tedy vlastně o dva domy. V tom byla ta zrada.

Ty jo, on je to fakt celý byt. 3+kk. Platím cash, nebere karty. Těším se do sprchy.

„Co to tu mám? Že by klíště? A hele, ještě jedno. Ne, víc už jich po těle nemám.“ V klidu je vyndavám. Jsou malé a jdou docela dobře. Mrchy na mne určitě naskákaly na té louce, jak nešla projít. Komáří útok byl jenom krycí manévr.

Na véču jdu do Gasthof Zum Tillenblick a rozhodně se nežinýruju. Poctivé tři chody. Rybí polévka, čerstvé jarní brambory, weizenbeer i zmrzlinka. To jsem na vesnici ani nečekal. Parta místních štamgastů vypadá, že už sem nějaký ten Freitag chodí a docela chápu proč.

Pomalu se stmívá. Idylka. Procházím ztichlou vesnicí, ve které už jsou připravené odpadky na zítra.

Asi přijedou popeláři na tříděný odpad, odhaduji.

Kudy jsem to vlastně šel?