4. Bad Neualbenreuth – Bärnau

Celkem 35.2 km, nastoupáno 926.5 m, celkový čas 8:26:01

Vím vím, jdu Stezku Českem, ale dneska mi to holt vede z Německa do Německa. Ale přes Český les.

Dnešní trasu začínám v pekárně. Německé pekárny mají tu výhodu, že neprodávají jenom samotné pečivo, ale i plněné houstičky. Na jednu z nich ukážu prstem a pro jistotu dodám mojí plynnou němčinou: „mit salami.“

„Myslíte tuhle?“ prodavačka hbitě vyhodnotí z jaké země pocházím. „Jo a ještě tu vedle,“ dodávám už v rodné řeči. „Tu pálivou?“ ozve se druhá prodavačka. A pak, že se v Německu nedomluvím. Chvilku ještě kecáme, obě znají Stezku. Mají kamarádku, která taky ráda chodí a na Stezku pravidelně vyráží. Svět je malej.

Na trafačce se spejeři vyřádili. Už jsem viděl různé graffiti, ale tenhle level ještě ne. Až si říkám, jestli to není tak trochu der Kitsch. Hlavně ten jelen.

Stoupám po silnici kolem rozhledny, dneska zavřené.

Na obzoru Dyleň a za mnou mraky. Vůbec by nevadilo, kdyby sluníčko nepražilo tolik jako včera.

„Hurá, už jsem zase na Stezce, na české straně,“ oddychnu si, když vidím hranici a červené turistické značení. I z německé strany je to na Dyleň docela slušný kopec.

Tedy přímo na vrchol nejdu, raději se stavím na Středu Evropy. Byl jsem tu nedávno, při mém putování po 50. rovnoběžce. Za ty tři týdny tu přibyli komáři a na kameni jsou ohořelé klacky z ohniště. Vypadá to, že tu někdo přespal.

Cestou míjím dva přístřešky, kde by asi taky šlo přespat. I když mám celou cestu plánovanou po penzionkách, začínám si trénovat mojí superschopnost odhadnout, kde bych tak mohl spát venku. Zatím jsem pořád na levelu 0 (= to teda fakt nevím), ale časem to určitě půjde.

Odpojuji se od oficiální červené a beru to rovně po lesní cestě. Tedy až tak lesní cesta to není, vypadá to spíš na budoucí dálnici, kterou tak do roka do dvou nějaký ministr přijde zkolaudovat. Ale je to zkratka a dneska se mi pár ušetřených kilometrů bude hodit.

Sváču rozbaluju na kládách. Ta pálivá bagetka má v sobě nejen chilli omáčku, ale i nakrájené papričky. Fakt síla. Žízeň zaháním rozpuštěným vitamínem.

Po cestě přijíždí dlouhý náklaďák s přívěsem na dřevo. Zpomaluje. „To je fajn, že je tak ohleduplný, aby mne něčím nevzal,“ kvituji s povděkem. Zastavuje přímo u mne, motor nechává spuštěný, čudí mi to do tváře. O ohleduplnosti už ani neceknu. Vystupuje. Raději balím. Sedá si za jeřáb na dřevo. Mávám na něj, snad mne viděl, ne? „Langsam,“ uklidňuje mne, když se mi klátí první klády nad hlavou. Damoklův meč. Nebalím, beru všechno co mám na kládách do rukou (ještě, že jich mám tolik) a zdrhám z dosahu. Tenhle mentální boj o to, kdo déle vydrží, vzdávám.

Řidič v pohodě pokračuje dál v nakládání. Langsam.

Úseky pohraničních cest, narýsovaných u stolu náčelníka štábu, se na vrstevnice příliš neohlíží. Skokanský můstek dolů, skokanský můstek nahoru. Jenom ten let na lyžích tu naštěstí není.

Odpoledne se sluníčko dostává do plné parády a každý kousek stínu se hodí. Začínám se těšit na Pavlův Studenec, tam přeci nemůže být takové vedro. Dneska toho budu mít asi plná řidítka.

Pavlův Studenec, další ze zaniklých vesnic. Klimatizace jede na plné pecky, ze stráně to slušně fouká. Hážu baťoh na lavičku, sebe taky a kochám se pohledem. Končilo tu Husovo putování, co jsem šel loni. Další korálek, co si Stezkou pospojuji.

Z pod kopce přichází někdo s velkým baťohem. „Koho to vidí mé bystré oči? Není to pocestný? Je to pocestný!“ Tedy spíš pocestná. „Stezka?“ vzmůžu se jednoslovnou větu tázací, holejší než holou. „Jo,“ odpovídá v podobném stylu a sedá si o dvě lavičky dál. „Smrdím,“ varuje. Asi abych se nepřibližoval nebezpečně blízko. Představujeme se (je to Jana), kecáme kdo kam jde. Chvilka na oddech je fajn. Spí venku. Prý viděla u Rozvadova stopy vlka – hovínko s chlupama. Tam ale nespala.

„Máš signál?“ ptá se, když vidí mobil. „Jo, Vodafone, ale poprvé za dnešek mám pořádně data. Nešlo mi ani poslat domů zprávu, až teď to prošlo,“ referuji o cestě ze severu. „Taky mám Vodafone a celý den nic. Až teď.“ Procpané bajty sviští domů.

Je čas popojít. Máme chvilku společnou cestu – na cestě do Bärnau je i benzínka, kam míří. Možnost dokoupit jídlo a vodu. „Třeba tam budou mít i sprchu,“ říká s nadějí, když se loučíme. „Ať to šlape!“ přejeme si navzájem.

K Bärnau klesám starou křížovou cestou. Nevěřil bych, že na mne takováhle náhodná setkání na Stezce budou mít tak pozitivní vliv. Lehký pokec, vidina blízkého cíle a cítím se jako znovuzrozený.

Nevyleká mne ani medvěd číhající u cesty.

Gasthof zur Post je hospoda i penzionek. Jdu rovnou k výčepu. „Na trojku dvě piva,“ říká číšnice na výčepního, ale na mne vyhrkne něco německy. „Já tu slyšel češtinu,“ osměluji se po zkušenosti z rána. „No jasně, hned se vám budu věnovat, jenom to odnesu.“

„Zrovna jsem narazil Plzeň, až ji odtočím, dáte si jednu?“ nabízí výčepní, když vidí, že bez tekutin nejsem schopný mluvit ani česky. „A nemáte náhodou weizen?“ nenápadně testuji. Plzeň samozřejmě miluju, ale když jsem v DE, tak rád zkouším i jejich pivka. „Jasně, tady je,“ podává mi jedno čerstvě orosené. „Neměla jsem tady natočeného weizena?“ přichází ze zahrádky číšnice. „Jo, dal jsem ho tady pánovi, když musel čekat.“ Slovanská pohostinnost.

Večeři si dávám opět u nich, je Pizza Montag, k tomu pivko a výhled na kostel.

Naštěstí moc nebibmá a v noci spím, jako když mne do vody hodí.

Kudy jsem to vlastně šel?