5. Bärnau – Havran – Rozvadov

Celkem 35.54km, nastoupáno 680.6 m, celkový čas 8:09:17

Snídaně v Gasthof zur Post, beru si i nějaké pečivo na cestu. Dneska na další hospodu nebo krámek narazím až v Rozvadově.

Balím a obdivuji fikaný systém na rolety. I přes kostelní budíček v šest se mi tu spalo dobře.

Kolem půl desáté se protahuji zadní uličkou ven z Bärnau a přes kopec směřuji k hranici.

Oproti včerejšku se ochladilo a na chvilku začíná i krápat.

Na hranici se nenápadně připlížím po staré pašerácké cestě. Hop a skok a jsem zpět v Čechách. Propašoval jsem dvě housky. Jsem na sebe hrdý.

Další část cesty je téměř hřebenovka. Mírný kopec a stavení, jak od Picassa.

Ani na Havran, vrcholek dnešní cesty, se to moc nezvedá.

Jenom stromy jsou lehce strašidelné. Inspirace E. A. Poem se v blízkosti Havrana nezapře.

Hele, rozhledna. Ty drátěné podlahy mi nedělají dobře. Vylezu až do patra s panely. To pro dnešek stačí. Chlápek za mnou vylez až nahoru. Když slézá dolů, je velice opatrný. „Já můžu chodit jedině tam, kde je to zpevněné,“ říká, když vidí, jak se při přemisťování po patře rozhledny přidržuji vystavovaných panelů. „Já myslel, že na to trpím jenom já,“ s překvapením nacházím spojence.

„Já jsem Pavel.“ „Já taky.“ Představení máme za sebou. V exkluzivním přístřešku pod Havranem chvilku plkáme a jíme. Pavel (IG @pajanatripu) jde podobnou cestu jako já. Po hranicích z bodu Z. Spí většinou venku. Porovnáváme si příruční soupravičku na vyndavání klíšťat. Jo, máme ji stejnou. Jodisol a pinzetku. Už ji taky použil. Sbírám se, Pája dojídá, suší věci a ještě si dává oraz. „Třeba se ještě potkáme,“ říkám na rozloučenou. Jít s někým se mi nechce a zdá se, že ani on se do toho nehrne. Ale pokecat si při obědě, to je fajn.

Z kopce to docela fiští. Mění se i ráz krajiny. Louky hrají všemi barvami.

Za Červeným kopcem, u Staré Knížecí Huti je nádherný výhled na rybník. Téměř idylické místo. Až na ten pochod smrti, na který upozorňuje infotabule. 13.4.1945 sem došla skupina buchenwaldských vězňů. Nocovali nejspíš tady. V močále. Nesměli se hýbat. 37 mrtvých ve společném hrobě. Tři týdny před koncem války v Evropě.

Jde z toho depka. Snažím se ji zahnat. Mám jít po cyklo, nebo lesem? Po asfaltu už jsem šel dost dlouho. Volím les, tam to bude pěknější.

„Hele, kamínek, nemám ho vzít na památku domů?“ rád bych se zeptal paní Columbové, ale není signál. Nechávám ho tu. Kdyžtak ho vezmu příště.

Proč já blbec radši nešel po cyklo. V duchu si smolím pochvalný projev k prvnímu lesníkovi, kterého potkám o tom, jak to tady pěkně upravili a oproti vandrákům, kteří se potulují po krajině a přespáním by nedejbůh zničili minimálně šest stonků trávy, rozjezdit les těžkou technikou přírodě vůbec nevadí.

Zklidňuju se až u bývalé Nové Huti, odkud vede moc fajn cesta podél rybníka. Musím si dávat trochu bacha na tyhle změny nálad. Kolem třicátého kilometru, čtvrté hodiny odpolední, to na mne fakt padá. Jak se dostanu do negativní nálady, jde se dost blbě.

Na chvilku si sednu v lese, dopíjím se. Svět je zase fajn. Lesníka, kterého dál potkávám, mým plameným projevem nezahrnu. Už to mám na háku a on má navíc na povel kácecí stroj. Tenhle slovní souboj bych asi nevyhrál.

Rozvadov. Poslední kilometry po státovce se nesmírně vlečou. Měl jsem to raději vzít cyklo přes Nové Domky. V Rozvadově okukuju pár prodejen – alkohol a cigára. V centru, u kasína, je naštěstí COOP. Zítra si tu nakoupím na cestu.

Do penzionu May Way dorážím úplně ucaprtaný. Majitelka se ani nediví, že přicházím pěšky. Minulý týden tu prý taky nějaký chodec přespával. Bezva, trochu jsem se bál, aby to nebylo moc hógo-fógo. Nebo dokonce hodinový hotel.

Pokojíček jako klícka, lednička a malá sdílená kuchyňka na chodbě a úplně luxusní koupelna, do které okamžitě zapadnu. K penzionu patří i prádelna. Těch pár kousků si přeperu v ruce a ušetřím minimálně na dvě pivka.

Cestou do Myslivny potkávám opět Páju. Prý to dneska zalomí ve stejném penzionku (už se taky potřebuje osprchovat a pořádně dospat). Ukazuju mu na mapě, kde budu večeřet, není to daleko.

Pivko, dobré jídlo, kecáme kde kdo chodil. Když nám před devátou servírka oznamuje, že za chvíli zavírá, ještě jí ukecám na pohár a Pája na pivko. „Půllitr mi nechte tady na parapetu, jo?“ loučí se a zavírá hospodu. Já to zalomím chvilku po té, Pája ještě dopijí pivko a postuje něco na instáč. Třeba se zítra zase někde potkáme.

Kudy jsem to vlastně šel?