6. Rozvadov – Rybník

Celkem 30.03 km, nastoupáno 462.7 m, celkový čas 8:59:42

V noci pršelo, ale když v půl osmé snídám na terase vločky, už je zase slunečno. Na ventusky předpovídají přeháňky. To sedí. Když vycházím z COOPu, jedna se zrovna přihnala. Schovávám se deset minut ve vestibulu a je po ní. Přemýšlím, jestli mi moje čerstvě doplněné zásoby budou stačit na dva dny. Po cestě už není moc možností něco dokoupit. Mám ještě jednu porci muesli snídaně, dvě porce krekrového chleba, kuskus na večer, česnek, housky a sýr na dnešní oběd, tyčinky. Jo, jídla bude dost.

D5 před hranicemi. Když jsme se vraceli z dovolených, věděl jsem, že už jsme skoro doma. Tak za hoďku, pokud si člověk ještě neodskočil na pumpě na záchod.

Lužní lesy podél potůčků a stružek. Český les nejsou jenom kopce. Odpočinková rovinka je příjemná změna. Někde tudy vedla i úzkorozchodná Kolowratova lesní železnice, budovaná ještě za Rakousko-Uherska. Měla dokonce lokomotivu na benzínový motor, aby nepodpálila lesy, čtu si na info tabuli.

Že by stopy vlka, o kterých mluvila stezkařka Jana? Chlupaté je to dost, babička s Karkulkou si asi nohy neholily. Na Facebooku Stezka Českem, kam to večer dávám, si lidi tipují nejčastěji vlka, lišku nebo psa. Nejlepší rada přišla od Marie Špachmanové (které tímto děkuji za tipy).

Z místa činu upaluju podél březového hájku svižným tempem. Zdejší teritorium ovládají jiné krvežíznivé potvory a oproti vlkovi nejsou vůbec plaché. Ďobance mažu Fenistilem za chodu. Kdybych se zastavil, vysáli by mne zaživa.

V Luhu se jim vysloveně daři. Nevím proč, ale na dálku jsem četl turistický ukazatel jako „V LIHU„. Asi Delirium Komárus.

Železná, cíl mé první Svatojakubské cesty. Jak to, že tu nemají sádrové trpajzlíky? Zklamání. Chtěl jsem si se Šmudlou pokecat o vůni ponožek na Stezce a mám smůlu.

Těm, kteří se rozhodli Stezku zdolat koňmo, poslouží dobře zásobená pumpa.

Usazuji se v Parku Smíření. Čas na housku s lučinou a odvětrání nohou. Nikam nespěchám.

Elektrický ohradník kolem obory Srdíčko vede i nad vodou. „Fakt je v tom šťáva?“ pochybuji o kousek dál, kde na chvilku mizí pod vodou.

Tady měl někdo už velký hlad. Nesu si raději pár mysli tyčinek v báglu, kdyby mne tak silné nutkání přepadlo. Cesta začíná pomalu stoupat do dnešního jediného kopce, ale není to nic závratného.

„Když se jmenuje Pleš, asi to bude dost vyholený kopec,“ přemítám. Představuji si něco jako Praděd nebo Sněžku. „Tam bude vedro,“ ozývají se ve mne typické odpolední negativní nálady.

Mýlil jsem se úplně ve všem. Cesta pod Pleší vede lesem a když dojdu k rozcestí, začíná slušně pršet. Schovávám se v luxusním přístřešku (chráněný ze dvou stran, široké lavice, klidně i na spaní). Na chvilku se natáhnu i já. Dneska opravdu není kam spěchat. Zkouším odhadovat, kdy tak přestane pršet. Má oblíbená apka ventusky bez dat nefunguje. Začíná se to trochu protrhávat. Beru si nepromokavku, abych ji po pár metrech odložil. Je po dešti, prší jenom ze stromů.

„Vy máte otevřeno?“ s překvapením zírám do zahrádky Penzionu Pleš. Voní to tam z venkovního grillu. Jsou sice teprve 4 hodiny odpoledne a do cíle mám jenom osm kilometrů, ale tam nic otevřeného nebude. Když se tady pořádně nacpu, nebudu si muset připravovat žádnou velkou večeři. Není nad čím dumat. „Lepší ryba v žaludku, nežli kuskus v baťohu,“ řídím se starým českým příslovím.

Převlečen za nová vrata si to rázuji kolem pastviny. „Nebojte se, dneska si už steak nedám,“ uklidňuji zdejší mládež.

Malá odbočka ke Kříži Smíření. Tentokrát si ani nesedám. Jenom začínám lehce nervóznět z toho, že od Železné jsem neměl pořadně signál na data a teď už ani na volání. Uvidíme na kopci.

„Hurá, civilizace! Mám jednu čárku! A už zase ne.“ Popocházím z místa na místo a zkouším volat domů, že jsem v cajku. Konečně se to daří. Raději inzeruji, že dneska je to možná jediné volání. V rekreačním středisku Rybník, kam dneska jdu, na slabé pokrytí vysloveně upozorňovali.

Tráva po dešti vypadá jako by se chtěla rozběhnout. Úplně po lese šmejdí, všude by chtěla nakouknout.

Asfalku jak pro inlajnisty střídá lesní cesta náhorní plošinou. Dnešní téměř odpočinková cesta (dělám si dlouhé přestávky) je hodně rozmanitá.

Do cíle – rekreačního střediska Rybník – dorážím kolem půl sedmé. Vyzvedávám si klíče podle instrukcí, na schodišti čtu upozornění, že tam mám vstupovat jenom v čistých botech. Je tu ubytovaná i škola v přírodě (tipuji tak třetí třída). Doufám, že mne nikdo nesjede, že jsem se nepřezul do bačkůrek. Kdybych je měl s sebou, byl bych si mohl nechat ty moje smraďochy v soukromém botníčku číslo 19, od kterého mám také klíček.

Sprchando, zapínám rychlý program pračky „Na růčo“ a svatou trojici, vypranou z nejhoršího, suším na ramínkách. Zvenku slyším příjemný hlahol dětí z večerního programu. Já se raději natáhnu a čtu si (těch pár minut před usnutím). Posílám i pár obrázků ze dneška paní Columbové, protože – světe div se – je tu fungující wifina.

Kudy jsem to vlastně šel?