7. Rybník – Čerchov – Babylon

Celkem 31.99 km, nastoupáno 935.6 m, celkový čas 8:20:49

Ráno se budím ještě před ofiko budíčkem školy v přírodě. Čaj z rychlovarné konvice bodne. Dojídám muesli. Kuskus nakonec vyhazuju, včera jsem na druhou večeři ani nepomyslel. A to jsem se s ním táhnul celou cestu.

„Příprava na bodování pokojů!“ zní výhružně z chodby. Sakra, za tenhle binec dostanu černý puntík, to je úplně jasný. Honem dobaluji baťoh a než se ke mně dostane pančitelka, mažu se ještě opalovákem.

„Nashle,“ loučím se na chodbě, kde probíhá kontrola baťohů na dnešní výlet. „Ano, mám všechno. I pláštěnku!“ mumlám pro jistotu do vousů, když procházím kolem.

„Tam kde kdysi byl Bááábylon, je holá pláň…“ Dost nepodařená cover verze od Karl von Gotta, procpaná do státního socialistického rozhlasu, aby se náhodou někdo nesháněl po původním hitu Boney M (což byla kupodivu taky cover verze původních Melodians). Zadřela se mi pod kůži tak, že na dnešní etapě ji prostě z hlavy nevyženu. Dobře se na ten rytmus šlape.

V půl deváté už jsem „on the road again“. Potůčky se tu slévají do Radbuzy. Meandrují až bažinují.

Občas si to střihnou i přes cestu, aby ukázaly, kdo je v tomto kraji pánem.

I tráva vypadá, jakoby stékala z kopce. Magické světlo po ránu.

Pramen Radbuzy. Krátká zacházka ze Stezky. Tak odtud to teče až do Plzně, kde z ní namixují Berounku.

V nádherně udržovaném přístřešku nahlížím do návštěvnické knihy. „Hele, dneska po ránu tu byl @pajanatripu. Tak on je teď přede mnou!“ Tipnul bych si, že tu i spal. Je to tu fakt pěkné.

U Liščích domků objevuji další pěkný přístřešek. V jedné z původních variant jsem tu někde chtěl spát. To by asi šlo.

Cesta se mírně zvedá. Kámen postavený na hranu připomíná Obelixův menhir. Tenhle komiks měl Kryštof moc rád, když byl malej. Mě to taky bavilo, abych řekl pravdu.

Jsem na hřebenu. Vítr vyfoukává opar v dálce, aby bylo vidět co nejdál. Díky!

Cesta po hřebeni je fakt úžasná. Jdu sice pomaleji (hlavně z kopců si dávám bacha), ale o to víc si to užívám.

Tak tady se schovával,
signál jeden.
V lese.
„Už od Rozvadova tě hledám!“

U paty televizního vysílače Nemanice

Slavobrána z listnáčů. Na sluníčku asi teplo, ale tady to příjemně chladí.

Poledne. Čas na oběd. Vytahuju krekrchleba (sýrová příchuť) a zapíjím ho vodou se šumivým vitamínem. Klátí se ke mně chlápek s velkým baťohem. „Jé, čau, to jseš ty? Já myslel, že jseš přede mnou!“ zdravím paralelního chodce Páju. Dával si oraz na rozhledně Herštejn, kterou jsem pro změnu vynechal já. Varuje mne před večerní bouřkou. Má to zasáhnout tuhle oblast a kromě blesků, krup a podobných radovánek hrozí i tornáda. Další zastávku plánuje až v Caparticích, tak se třeba ještě uvidíme.

Do Capartic je to dolů. A na Čerchov (už ho vidím) to bude zas nahoru, to je mi jasné.

Je tu hodně běžkařských tras. Zimním sportům neholduji, ale pro lyžaře, co se nechtějí jenom vozit dolů, to musí být ráj.

V Caparticích potkávám znova Páju. Dneska chodeckou akci přerušuje, večer jede na pár dní domů a pak to půjde dál. Loučíme se. Vlastně to bylo docela fajn mít nějakého parťáka na občasný pokec a přitom si jít svojí vlastní Stezku.

Kolem jde docela vysportovaná ženská v běžeckém oblečení. Asi taky na Čerchov. „Je tam ještě sníh?“ ptám se drze. „Určitě jo,“ sejme mne se smíchem. Ten by se tedy setsakra hodil. Kopec je to i po silnici brutální a vedro na bezvětrné straně tomu zrovna nepomáhá. Je to první kopec za celou cestu, kde si musím občas dělat přestávky. Ve stínu.

„Už tam budem?“ ptá se neustále oslík v mojí hlavě. „Za touhle zatáčkou se to už určitě narovná,“ zkouším ho opít mrkvičkou.

Jsem tu. Výhled do kraje je lehce stíněný stromy, ale užívám si čerstvý zchlazující vítr. Skoro jak ten sníh, na který jsem se těšil.

Rozhledna i oba stánky jsou mimo sezónu otevřené jenom o víkendech. Kofola nebo pivko by bodlo, ale voda z lahve taky není k zahození.

Ordinuji si půlhodinové leháro v přístřešku. Jsem tu sám, sušení ponožek a větrání bot dovoleno.

On sem jezdí autobus? Fakt že jo. Víkendový cyklobus z Domažlic nebo Furth im Waldu. Čekat na něj nebudu, jdu.

Odkloňuji se od ofiko Stezky, beru to po zelené rovnou do Babylonu. Pohodové i prudší klesání se mezi sebou střídají, ale hlavně, že je to ve stínu.

Za jak dlouho ožižlá stádo chorošů jeden strom? Je to na něj trochu přesila, ale stejně se pořád drží.

Jestli je tohle prototyp budoucích přístřešků, tak klobouk dolů. Písek vedle vypadá jak předpřipravené hřiště na beach volejbal. Ještě by to chtělo stahovací moskytiéru a dveře by se tu netrhly.

Do Hotelu Bohman dorážím před pátou. K obvyklým rituálům (sprcha, pračka, sušička) přidávám i sušení bot a kalhot. Mám totiž balkónek a nesmrdí mi to aspoň v pokoji.

K večeři beru na milost Budvar, který mi tady kupodivu začal chutnat. Přijde mi míň bublinkatý, než když jsem ho zkoušel před lety u nás. Možná, že ho tady prostě umí jenom líp natočit.

Večer opravdu přichází silná bouřka. Vítr ohýbá stromy do pravého úhlu, od blesků je bílo po celé obloze. Tornádo se sice nekonalo, ale ráno si čtu na netu, že v Babyloně popadaly lampy. Proroctví „Tam kde kdysi byl Bááábylon, je holá pláň …“ se naštěstí nenaplnilo, i když ho předpovídal sám Herr Gott. Ale bylo to „vo fous“.

Kudy jsem to vlastně šel?