8. Babylon – Všeruby

Celkem 17.14 km, nastoupáno 284.3 m, celkový čas 3:32:11

Poslední etapa. Jenom krátká, na půl dne. Sice bych mohl dojít i dál, ale přijde mi symbolické zakončit tohle putování na stejném místě, kde jsem na jaře končil Svatojakubskou Všerubskou. Navíc se i těším domů. Ze Všerub mám šikovné spojení, když stihnu BUS do Kdyně ve 13:13, mohl bych být doma v 16:17.

Sluníčko mne ráno tahá z postele. Chci vyjít kolem deváté, abych nemusel moc kvaltovat. Snažím se toho stihnout co nejvíc před snídaní. Začíná v osm, ale jsem tam raději o něco dřív. Je tu ubytovaný zájezd. Naštěstí má snídani oddělenou. Málem jsem se k nim omylem přifařil, ale viditelně jsem nezapadal do věkového průměru. Cítím se mezi nimi jako mladík s mlíkem na bradě. A hrnec taky kupovat nebudu.

Zatáhlo se a při snídani začalo krápat. Přeháňka. Když v 9:10 vycházím, ještě lehce prší. Míjím popadané lampy a elektrické sloupy, jak o nich dneska ráno psali na netu. Vypadá to, že spadl jeden sloup a vzal i další v řadě. Už jsou tam makáči, co to začínají opravovat.

Nepromokavku sundavám ještě v Babylonu. Už neprší, jenom když se prodírám po lesní pěšince pod nízkými smrčky, padá to na mne ze stromů. Hlavně, že není takové vedro.

Ani ne po hoďce jsem na hřebeni. Vítr docela sviští. Nemá to tutéž sílu, co včera večer, ale stromy se v tom klátí slušně. Jsem rád, že potkávám lesnické auto v protisměru. Aspoň je jasné, že se tudy dá projet.

Na rozcestí s červenou odbočuji doprava. Ani se nedívám do mapy, po sedmi dnech venku jdu v pohodě podle intuice. Jsem už mazák, co se jentak neztratí.

„Co to je za vesnici? Po cestě přece žádná vesnice dneska nemá být?“ Mé navigátorské sebevědomí dostává ťafku. Na červené jsem měl odbočit doleva. Zpátky do kopce se mi nechce. Nevím, jestli bych to pak celé stihnul. Beru to jako pokyn shůry, že dnešní Stezka bude prostě MOJE Stezka a ne ta ofiko. Přeplánovávám za chůze.

Silnice 190 je sice na mapě značená žlutě, ale není vůbec frekventovaná.

Otevírají se z ní parádní výhledy na kopce na německé straně. Ten největší se schovává do mraků. Není mu vidět špička. Klidně by to mohla být sopka Fuji, kdybychom byli v Japonsku.

„A co to vzít třeba tudy?“ Dnešní agilní rozhodování si vysloveně užívám. Břízy jsou tomu také nakloněné.

Tenhle smrček se včera naklonil až moc. Asi byl zvědavý, kdo to jede za zatáčkou.

„Nevede náhodou po hranicích stezička?“ testuju své dnešní limity. Podle mapy ano, v reálu je jí potřeba teprve vyšlapat. Vydávám se po mokré louce (dneska mi je to fuk). V lese už je to v poho. Jenom jsem se ocitl opět v Německu, na cyklostezce.

Pašeráckou stezičkou, krytou hustým smrčím, se dostávám zpět do rodné země.

„Hurá, modrobílé kůly na pravoboku!“ Nalevo jsou Čechy krásné, Čechy mé. Tohle beztrestné přebíhání hranice mne baví.

Na rozdíl od lidí, které StB nalákala v rámci Akce Kámen k fingované hranici u Myslivského rybníka, aby je pak za překročení hranice mohla sejmout. A poslat na pár let do dolů.

Ještě poslední pohled přes širé rodné lány na Bavorskou stranu. „Auf Wiedersehen!“ brzy se zase uvidíme.

Po osmi dnech jsem v cíli mého putování. Teď už jenom dojít k zastávce a hurá domů.

Míjím kostel i sochu medvěda, kterého mají Všeruby ve znaku a dvacet minut před odjezdem už se dojídám a dopíjím na zastávce. Domů sice dojíždím s víc než hodinovým zpožděním, ale ani „chcíplá lokomotiva“ (terminus technicus použitý panem průvodčím) mne nedokáže vyvést z klidu. Po osmi dnech v přírodě, v samotě Českého lesa, mne jen tak něco nerozhodí.

Kudy jsem to vlastně šel?