9. Ze Všerub pod Osser

Celkem (i s výletem k baru u Tetřeva) 32.75 km, nastoupáno 1147 m, celkový čas 8:19:57, 439 Kč (doprava+jídlo)

Natěšený jak prvňáček na první prázdniny, stepuju po sedmé hodině na zastávce BUSu, směr Beroun. Moje devátá etapa po Stezce Českem a první v této řadě. A se stanem.

Na berounské vlakové nádraží přebíhám kolem kašny se sv. Janem Nepomuckým, před nádražím ještě vyměknu a kupuju si do vlaku další vodu a pln očekávání si to peláším rychlíkem do Klatov. Sám v kupé. A to mám voňavé, čerstvě vyprané ponožky.

Hoďka a půl uběhla neskutečně rychle a hop na motoráček směr Kdyně. Vlakové nádraží tam znám z mé loňské cesty na jih. Když by na to přišlo, došel bych do Všerub i pěšky, ale dneska chci jít z Všerub dál a tak tu čekám půl hoďky na BUS. Trochu se to mračí, ale lepší než ta vedra přes 30°C minulý týden.

Všeruby 10:47, jsem na místě. První kroky vedou z kopce, k rybníku. 420m nad mořem, dnešní nejnižší bod. A nejspíš i nejnižší bod v následujících několika dnech. Od teď už jenom nahoru.

Je krásně zamračeno a větrno. Ale pršet by nemuselo, nebo aspoň ne moc.

Dneska plánuju přespání v přístřešku. Doufám, že nebude mít nemocné nožky, jako má tenhle. „Bude to dobrodrůžo, dobře to dopadne,“ zaháním pochybovačný hlas detailního plánovače v mé hlavě.

U Fleků (ne nemyslím tu past na cizince) začíná lehce krápat. Vesnickým balíkům je to vysloveně šuma_vafuk. Stojí tu v lajně, jak kdyby se tu měly rozdávat Kostelecké párky zdarma. Chvíli čekám pod stromem, jestli se to přežene. Nepřežene, prší víc. Lovím z báglu nepromokavou bundu a jdu dál. Po padesáti metrech bundu sundavám. Přehnalo se to.

Proti mně jde člověk s báglem, karimatkou a dvěma PETkami. Zdravím ho: „Stezka?“ Dáváme se na chvilku do řeči. Jde ze Železné Rudy. Kolem Statečku, mého dnešního cíle, šel včera. „Jo, přístřešek tam stojí, na spaní by to tam mohlo být fajn,“ rozptyluje moje nejistoty. Taky spává venku. „Jenom je to odsud pěkně do kopce,“ dodává. To mi neva, na to jsem fyzicky i psychicky připravený.

Svatá Kateřina. Podle legendy vzdělaná egyptská princezna, která se dala na křesťanství. Patronka studentů, panen, učitelů i námořníků. Byla dost oblíbená. V Čechách je podle ní pojmenováno dokonce pět obcí. Z té u Chudenína zbylo jen pár domů, kde je dneska penzion a benzínka. Poslední možnost se najíst a napít. Budou mít polévku? Na gulášovku bych teda měl chuť.

Gulaschsuppe sice nemají, ale párek v rohlíku příjde k chuti taky. A jako zákusek dva muffiny. Dobírám si i trochu vody. Než jsem se docpal, venku se vykutálelo ven sluníčko. Voda se bude hodit, začíná to docela pálit.

Ale má to zas výhodu, že po rose ani dešti není v trávě ani památky.

Chodská Úhlava. Hraniční potok. Šlo by se tu krásně osvěžit a umýt nohy. Ale tak špatně na tom ještě nejsem.

Úly. Hodně úlů. Šlechtitelská stanice včely medonosné kraňské, hlásá cedule u cesty. Fotím z dálky, seznamovat se blíž nehodlám. „Je všední den, asi mají stejně práci a na vykecávání s pocestným by neměly čas,“ ospravedlňuji si mé rozhodnutí.

Zato v kopci přede mnou vidím dvě postavy s báglem. „Že by taky na Stezce? Nebudu za stalkera, když půjdu takhle za nima?“ honí se mi hlavou. Zkouším přidat do kroku, abych je mílovými kroky rychle předehnal. Vzdálenost mezi námi se zkracuje. A zase prodlužuje. Aha, kopec. A teplo. Zdá se, že mají zařazený stejný rychlostní stupeň a na předjíždění do kopce můj motor nemá dostatečný výkon. Za zatáčkou je ztrácím z dohledu.

Potkávám je až v přístřešku U Zadních Chalup. „Na Stezce? Tak to se asi budeme potkávat,“ mávám za chodu a využívám jejich odpočinku, abych je předehnal. Asi bych si taky mohl udělat přestávku na pití, ale nechci vypadat jako úplná vtěrka. Zatím nevím, jak na tyhle setkání uprostřed liduprázdného lesa jít. Třeba se to časem naučím.

Jdu po slušně udržované cyklostezce. Parádní rovinka. Dokonce trochu z kopce. „Počkat, z kopce by to přeci nemělo být!“ zarážím se a lovím na mobilu mapu. No jo. Já jsem v té euforii, že jsem potkal stezkařky, neodbočil po červené, ale šel dál po cyklo. Ach jo. Tak možná proto se za mnou dívaly tak divně. Doufám, že nešly za mnou a vzaly to podle mapy.

„Mám se vrátit?“ konzultuji s mapou. Vypadá to, že k červené vede i lesní asfaltka a zelená. „Kupředu, zpátky ni krok,“ vybavuji si propagandistickou píseň ze školních let. Hlavně si jí nezačít zpívat. Přebíjím to raději lidovkou Na tu Svatú Katarinu. Ta se ke dnešku hodí víc.

Začíná se lehce zatahovat. A taky hřmít. U kapličky si zkouším vyjednat podporu shora, ale není signál. Při prvních kapkách se schovávám pod strom. Při druhých kapkách už navlékám bundu a poprvé i nepromokavou suknici. Ale zůstávám pod stromem. Hodí se to. Mám čas se konečně pořádně dopít.

Déšť a slunce spolu chvíli zápasí, ale nakonec to sluníčko vyhrává na plné čáře. Ale aspoň se trochu ochladilo.

A hele, přístřešek Stateček. Tady budu dneska spát. A nikdo tu není.

Okukuju, jestli se vejdu na lavici, nebo se raději vyspím venku. Vevnitř. Venku je to po dešti dost podmáčené.

Mám docela žízeň. Jedna láhev vody (0.7l) na dnešek a zítřejší ráno. Ještě, že tu kousek dole je Samoobslužný bar U Tetřeva. Podle recenzí by tam mělo být pivko i nealko. Dvě pivka na teď a jedno nealko na ráno – to zní natolik lákavě, že mi nevadí ani těch 200 výškových metrů, které budu muset zdolat cestou zpátky.

Zrada, všechno je vypito. Člověk se nemá na některé věci moc těšit. Nabírám si vodu do filtrovací láhve. Dneska budu poprvé filtrovat. Ale všechno lepší, než trpět žízní.

No a když už tu teče voda, jdu se i lehce ošpláchnout. Zklamání z vypitého baru mizí a nastupuje skvělý pocit ze studené lázně. Hlavně se cestou zpět znovu nezpotit.

Aha, přístřešek je obsazený. Naštěstí jsou to ty dvě stezkařky, které jsem cestou potkal. „Nebude vadit, když tu taky přespím?“ ptám se opatrně. Naštěstí ne. Večeříme každý svoje, kecáme na téma Stezka (kdy kde kdo odkaď kam), filtruji necelý litřík z potoka a ochutnávám. Lavici mám nejblíž vchodu (holky si vybraly rajón u zdi), tak kdyby bylo potřeba v noci rychle reagovat, nemám v cestě žádné překážky.

Kolem deváté začíná noční klid. Ještě si chvilku čtu na kamenech a před desátou zalézám do mého super šustivého komba. Při prvním převracení mi karimatka sklouzne na zem, málem i se mnou. Další obracení dělám opatrně a s velkou rozvahou. To půjde.

Nemůžu usnout. Poprvé spím bez stanu. V lese je úplně hrobové ticho. Slyším můru, když zabzučí, i myšku, která proběhne někde kolem přístřešku. Ještě, že tu nejsou komáři. Někdo tu pochrupkuje. Která z nich to asi je? Dělám si mentální poznámku do mé RAMky: „Vzít špunty do uší!“

Kudy jsem to vlastně šel?