10. Do Železné Rudy

Celkem 22.10 km, nastoupáno 800 m, celkový čas 7:32:28, utraceno 1973 Kč (jídlo+penzion)

První noc pod přístřeškem. Zvládnul jsem to. Ani nebyla kosa. Dokonce jsem ani nespadl. Jenom jsem se při každé obrátce dokonale probudil.

Muesli k snídani, volání přírody naštěstí nepřichází, stan taky sušit nemusím. Vycházím před devátou na Ostrý (německy Osser – asi vědí, jaký je to kopec). Spolustezkařky mají namířeno rovnou do Železné Rudy – třeba se tam sejdeme večer v kempu.

Je nádherné ráno a srdíčko na cestě potěší. Ještě by se šikla voda, dneska bude asi dost teplo.

Pod vrcholem planina. Kamenitá cestička se formuje do esíček, ale kupodivu to zas takový Osser není.

„Království za vodu!“ snažím se vysvětlit pánovi v restauraci na vrcholu, který tam utírá stoly. V mém ne úplně dokonalém překladu: „Wasser! Groß!“ Hází po mně číslovky, na které reaguju: „Groß!“ Nakonec mi ukazuje, ať jdu za ním dovnitř k pípě. Vytáhne tuplák, řekne větu, ve které rozeznám „Mineralwasser“ a já šťastně reaguju: „Ja, danke!“ Použil jsem skoro všechnu slovní zásobu z prvních lekcí Duolinga. Jsem na sebe pyšný.

Svůj litřík minerálky za sechs Euro cucám nejmíň půl hoďky a když už mám konečně pocit, že jsem se opravdu dopil, jdu k baru, jestli by mi nedolil vodu ještě do prázdné PETky. Nejdřív si asi myslí, že tam tu PETku chci vyhodit, tak se tváří dost Nein-ovitě, ale naštěstí je tam ještě jeden Der Mann, který si mojí Flasche vezme, natočí do ní Wasser z kohoutku a já se štastným úsměvem použiju okouzlující: „Danke schön.“

„Zásoby vody doplněny,“ chlubím se místnímu strážci květeny a jdu se mrknout na vrchol.

Teda úplně ke kříži jsem se po skále nešplhal (zrovna se tam někdo fotil – což mi jako výmluva při mém strachu z přechodu asi dvou metrů skály úplně stačilo), ale i z pod vrcholu jsou úžasné výhledy.

Mám čas se kochat. Dnešní etapa je sice lehce kopcovitá, ale docela krátká. A největší kopec mám právě pod sebou. Teď to bude zas chvilku dolů.

Nevynechávám ani nejvyšší šumavský vodopád Bílou strž, na který mne upozornil Kryštof, když jsme spolu probírali můj itinerář. Přímo k němu se sice nedá dostat, ale je nad ním pěkná vyhlídka, ke které vedou od hlavní cesty schody.

Průhledy přes kůrovcovitou kalamitu vypadají dost děsivě, ale je vidět, že okolo už rostou nové stromy. Jenom to bude asi několik generací trvat, než se to zmátoří.

Blížím se k Černému jezeru a na cestě začíná být turisticky rušno. „Sportovci“ na e-bajku to mastí maximální rychlostí mezi baťůžkáři, pejskaři a rodinkami s dětmi. Cyklo se naštěstí na chvilku odpojuje a výhled na jezero si vychutnávám v klidu.

Dokonce se mi podaří obsadit lavičku ve stínu. Usrkávám Wasser z mých německých zásob, dávám si muesli tyčinku a zkouším vychytat vhodnou chvíli na fotku, kdy nikdo nejde po cestě. Jo, teď se to povedlo. Lidí je tu fakt dost. Oproti Českému lesu je to tu jak na Václaváku.

A už vím proč. Chvilku koketuji s myšlenkou vyzkoušet i tenhle dopravní prostředek, když ale vidím rodiče s lehce zpruzenými dětmi, nervózní z toho, jestli se nazpátek do vláčku všichni nacpou, je mi jasné, že v téhle bitvě o místa nemám šanci.

Ve stoupáčku od Černého jezera začínám chápat, že vláček není zas tak špatná volba. Připaluje a někteří sváteční turisté vypadají, že budou za chvíli potřebovat taxíka nebo rovnou záchranku. V jedné rodince dochází ke vzpouře. Dcerka, které by častější pohyb nejspíš prospěl, se v kopci zasekla a nehne s ní ani motivační: „Pojď, už je to jenom kousek.“ „Já vidím ten KOUSEK!“ nenechá se ošálit. Jo, tyhle do dálky viditelné stoupáčky dokážou s psychikou zamávat. Taky se mi chce trochu zaskuhrat a tak když míjím další dvojici, aspoň si postěžuju: „To je ale kopec, co?“

Když se ale octnu na rozcestí Pod malým Špičákem, nedá mi to a hrnu se dál do kopce. Mám motivaci, jen se raději nechci moc těšit, aby to nedopadlo jak včera s barem v lese.

Špičák. Hurá, ve stánku mají otevřeno! Dneska mi štěstí přeje. Čočková polévka v tom vedru sice stydne pomalu, ale jinak super bodne. Pivko taky. Dneska mám pitný režim na jedničku. Rozhlednu vynechávám. Lanovku dolu taky, chci se mrknout ještě na další jezero.

Čertovo jezero. Jediné šumavské jezero, které teče do Dunaje. Je tu o poznání méně turistů, i když je to od Černého co by kamenem dohodil (pokud by člověk házel hodně do výšky). Ale nejezdí k němu vláček, v tom to asi bude. Nejraději bych se tam na chvilku smočil, ale tabule jasně říkají ne. Chráněné je už od roku 1911, říká wikipedie, tak tu nebudu za hulváta a přírodoničiče.

Do Rudy by šlo jít rovnou po žluté, ale mám opravdu kopu času. Červená jde pohodovým lesem, krásně v chládku. Sluníčko se začne připomínat až ve výhni Železné Rudy. Stavuji se v COOPu pro koláčky k zítřejší snídani a Starouše v plechu, abych neumřel žízní cestou do kempu. Užívám si ho ve stínu, na lavičce u pošty.

Koukám, jak daleko to mám do kempu, projíždím si recenze. „Hluk od silnice, přeplněno, jídlo nic moc, …“ Přede mnou přes ulici je hotel + restaurace Šumava. Podle internetu mají volno, fotky pěkné a hodnocení 4.7 z pěti hvězdiček. Dávám si na misky vah pro a proti. Kemp je podstatně lacinější a možná tam budou holky Stezkařky. Ale je dál a navíc má v noci slušně pršet. Začíná mi být jasné, kam se ten jazýček vah vychyluje.

Zkouším volat na rezervaci ještě z lavičky (nemám zatím dopité pivko). Nikdo mi to nebere. Nezbývá, než vstát a těch pár metrů tam dojít. Než otevřu dveře, zvoní mi telefon. Ano, volné místo mají a hned mi to paní na telefonu chce rezervovat. „Stojím tu rovnou za dveřmi,“ bráním se diktování údajů přes telefon. „To nevadí, aspoň to bude rovnou v systému,“ nenechá se. OK, dochází mi, že to není přímo recepční, ale nějaká služba, kterou mají nasmlouvanou. Cena mi kupodivu připadá nižší, než na internetu (jedna osoba v dvojlůžkovém pokoji občas bývá v online formulářích problém) a tak se nakonec nebráním.

„Dobrý den, mám tady na dnešek rezervaci,“ domlouvám se s číšníkem-recepčním v restauraci-hotelu. „Aha, před chvilkou tam ještě nic nebylo,“ říká překvapeně, když nahlíží do kompu, kde jsem se po refreshi záhadně objevil. Magic.

Pokoj je špičkový. Sprcha mne dostává na vrchol blaha. Vydržel jsem dva dny bez ní, jsem hrdina. Peru svatou trojkombinaci a začínám se těšit na večeři. Nemám to daleko, jenom jedno patro!

Zvěřinové ragú, bramboráček a místní pivko. Myslím, že se stánkem v kempu se to nedá srovnávat.

A ještě sladkou tečku. Teda tři tečky. A ochutnat další místní pivko. Prostě přežíračka.

Na noc zavírám okno, začíná bouřka a slušný liják. Udělal jsem dobré rozhodnutí. Energie doplněna a jsem v suchu. A nikdo mi tu nechrápe, nanejvýš já.

Kudy jsem to vlastně šel?