Celkem 30.13 km, nastoupáno 450 m, celkový čas 7:09:40, 539 Kč (jídlo + doprava)
Ty špunty do uší to chce. V noci spolu soutěžili dva dřevorubci. Milion mikrospánků není totéž, co jeden dlouhý.
No aspoň jsem v osm už po snídani, stačí sbalit stan a jdu. Teda spíš trochu kulhám. To oteklé koleno mne začíná lehce znepokojovat. Než dojdu k toitoice, tak se to trochu rozhýbe, ale pro jistotu mám připravených několik variant dnešní trasy.
Mířím nejdřív ke konzumu. Na oběd jsem si koupil opět chodské koláčky – včera se to docela osvědčilo. Koupím si dva, připlácnu je na sebe ozdobenou stranou a mám z nich takový koláčkový sendvič. Dokupuji i vodu a do tříděného odpadu odhazuji malé PETky. Kupodivu se mi ta jedenapůllitrová vejde do postranní kapsy a zdá se, že tam drží líp, než tři malé půllitrové.
Cesta podél Černohorského potoka příjemně ubíhá. Mírný kopeček, v lese chládek, sluníčko ještě nepraží. Nakonec jsem rád, že jsem vyrazil brzy.
Fotím kytičku pro paní Columbovou. Ale není signál. Pošlu, až to půjde.
První (nejpřísnější) zóna národního parku. Blata zasahují až k cestičce. Mohlo by z tohodle kmene vzniknout uhlí? A za jak dlouho? Jestli to dneska (a v následujícících milionech letech) sluníčko rozpálí na 150° – 200° C, vzroste tlak a dřevo bude pořádně pod vodou, tak by z něj hnědé uhlí mohlo vzniknout – říkají v ČEZu. A tam to přeci musí vědět. Pamatují si, jak to tehdá bylo.
Já tolik času nemám, abych to ověřil a raději pádím k pramenu Vltavy. Tedy on to vlastně pramen Vltavy ani není. Ale hodilo se mít nějaké dobře přistupné místo, aby k němu dojeli po asfaltce i cyklisti, tak sem svedli vodu, přidali sochu, k cestě lavičky a kdyby to nebylo v národním parku, tak věřím, že i ten stánek s buřtama a pivem by sem někdo umístil. Prostě atrakce.
Někteří se rozhodli zasponzorovat čistý pramen špinavými stříbrňáky. Ach jo. A to jsem si tu chtěl nabrat symbolicky tu nejčistší vltavskou vodu. Místo toho popíjím na jedné z laviček minerálku z PETky. Pitný režim holt musím dodržovat.
Ťapu dál po hřebenovce. Výhledy jsou úchvatné. U Bučiny se ale musím rozhodnout – pokračovat dál po Stezce, zakempovat to tady v nouzovém nocovišti, nebo to vzít přímo do dalšího nocoviště ve Strážném?
Sedám si na to na lavičku kousek pod Bučinou, posilňuju se dvojkoláčkem.
„Ó kolena kolena, přibližte se k …“ zkouším si vzpomenout kam se mají přiblížit. To pravé má docela dost nezdravý tvar, připadá mi. Po půlhoďce v klidu je docela makačka to rozchodit. Jestli to takhle bude pokračovat, zapíchnu to ve Strážném a zítra pojedu domů. Zkoumám, kdy mi to zítra jede. „Hele, ono jede něco i dneska. V 15:45, za tři hodiny.“
Něco přes třináct kiláčků, za tři hodiny, po asfaltce pořád z kopce. To bych měl dát i s pajdáním. Je rozhodnuto.
Jde to kupodivu bez pajdání. Samospádem. Jenom se nesmím moc zastavovat, aby mi to znova neztuhlo. Stromy v bažině si ale vyfotit musím.
Sluníčko začíná připalovat. Bavím se tím, že zkouším nekoukat na hodinky každých deset sekund, ale jenom jednou za dvěstě metrů. „Už tam budem?“ ozývá se otravné koleno.
Ve Strážném jsem nakonec půl hoďky před odjezdem. V Rybárně si dávám velkou kofolu a vodou zapíjím Zyrtec s Ibalginem. Nevím, jestli je to nejvhodnější kombinace, ale snad to na alergickou reakci pomůže. Čeká mne pět a půl hodinová cesta domů.
BUS do Vimperka v poho. Autobusové nádraží mají u Penny, dokupuji si vodu a dobroty na cestu. Mám přes hodinu času. Hledám lavičku. Na celém autobusáku není ani jedna lavička. Co to je za město? Jednu nakonec najdu, ale je na sluníčku. Přecházím na vlakové nádraží, odkud mi to jede do Strakonic. Hurá, je tu čekárna, čistá a s lavičkami. Místní knihobudku nevyužívám, ale díky za ní.
Cestou se domlouvám s paní Columbovou, co mi má koupit v lékárně. Asi něco na splasknutí toho otoku.
Rychlý přestup ve Strakonicích. Stejné nástupiště, deset minut. Pomalý přestup v Plzni. Dvacet pět minut na lavičce mi připadá jako věčnost. Na noze mi vyrašily puchejře, asi jako když se člověk hodně spálí na sluníčku.
„No vy to máte teda pěkný,“ hrozí se nad mojí nohou paní v kupéčku. „Píchlo mne hovado, asi alergická reakce,“ vysvětluju.
„To byste si s tím měl zajít hned na pohotovost, ať nedostanete šok. Taky jsem něco podobného měla a na pohotovosti v Berouně mi hned dali kapačku!“
Ještě chvíli do mne hučí, než vystoupí a mně začíná docházet, že to přestává být legrace. Radím se ještě s paní Columbovou. Volá mi na pohotovost do nemocnice. Jo, můžu tam s tím prý přijít. Rovnou na internu.
Zkoumám, co mi tam tak z nádru takhle po deváte večer jede. Nic. Až ráno. Ještě z vlaku si volám taxíka, pěšky bych to fakt nedokulhal.
„Vy máte růži, to je úplně klasická růže,“ sděluje mi doktor po té, co zkoukne mojí nožičku. Nenechá se zviklat ani mou srdceryvnou story o štípnutí od hovada a možné alergické reakci. „To si vás tady necháme, aspoň na týden, souhlasíte?“ Rozhodně nemám pocit, že bych si tohle vykurýroval sám. Podepisuju všechny možné papíry a krátce po půlnoci, s báglem, tyčkama, stanem a spacákem zakempovávám na trojlůžáku. Nohu popatlají mastičkou, do žíly dostávám kapačkou první dávku penicilínu. Poprvé v životě v nemocnici. No, i takhle se dá zakončit trasa. Ale hlavně, že se to už léčí.
Kudy jsem to vlastně šel?
Snídaně: Bezlepkové muesli z domova. Nesu si je s sebou jako železnou zásobu. Jdou jíst i samotné.
Oběd: Dva chodské koláčky, koupené v Modravě.
Večeře: V Penny ve Vimperku jsem si koupil pár kousků slaného pečiva (něco jako hotdog a minipizza).
Ubytování: Exkluzivní postel s ovládáním na Interně v Nemocnici Beroun. Na pokoji jsme tři a o špunty si paní Columbové říkám už po první noci.
