Přeskočit na obsah

Šumava s hovadem

Celkem 123 km, ze Stezky ukrojených 123 km (ale dost jsem to bral jinou trasou), nastoupáno 3363 m, prochozený čas: 1 den, 8 hodin, 21 minut, ve čtyřech dnech za sebou mezi 10. a 13. červencem 2023. A taky 42 dávek penicilínu rovnou do žíly, 11 nocí v nemocnici a další doléčování se doma.

„Jsem každým dnem zdravější, “ říkám si od první noci v nemocnici. Mám silnou vůli se léčit, neflákat to a pořádně se vykurýrovat.

Doktorka, medici na praxi i sestřičky jsou tu fajn. Denně mi s úsměvem pomažou nohu léčivým lektvarem (co voní jak benzínka, říká jedna z nich), dohlídnou na to, aby mi kapačka správně kapala (občas se jí fakt nechce) a kdyby byla potřeba, tak mne snad i vomejou. To ale zvládám sám. Nejdřív jenom žínkou, ale když mi před vizitou sundají obvaz, můžu se opatrně osvěžit i sprchou. Po pěti dnech (z toho dva ve vedru na treku) se to docela hodilo.

Ani na jídlo si nemůžu stěžovat. Když se to vhodně doplní dobrůtkama z domova, co mi paní Columbová nosí (čokoládu a oříšky tu po jídle nedávají, po ovoci a jogurtu se mi taky stýská), mám vcelku vyváženou stravu. I na spaní se špuntama si postupně zvykám, i když některé nízké kmitočty od mých spoluležníků by se procpaly i kamennou zdí na Karlštejně.

Jediné, co mi postupně pije krev, je hlasitá telka, běžící ve chvílích, kdy se držitel ovládače nudí. Což je v podstatě pořád. Teror přiblblých seriálů z Primy se střídá s totáčovou realitou Chalupářů, Dobré vody a Nemocnice na kraji města z ČT. Zpozorním jedině v přestávkách mezi reklamami, ve kterých Nova dávkuje po pár minutách Policii Modrava. „Tam jsem někde byl,“ snažím se poznat známá místa. Ale než stačím zaostřit, je tu další desetiminutový blok reklam. Doma na telku nekoukáme, stačí nám Netflix, HBO, youtube a internet a tak setkání s realitou pevně daného programu se spoustou výplně je docela tvrdé. Už se fakt těším domů.

Po jedenácti dnech, kdy se mi noha dost zlepšila, mi sestřička zvěstuje: „Ani vám nebudeme přepíchávat kanylu, když máte jít dneska domů!“ Je to anděl. Později to na vizitě potvrdí i zástupce primáře a doktorka.

Dávám si poslední oběd. Sladkosti z domova odkazuji spolunocležníkovi, co se tu léčí s tím samým, co já. Balím. Nalehko. Stan, baťoh, hůlky a ostatní chodecké věci už mi dávno odvezla paní Columbová. S obvázanou nohou i rukou (po kanyle mám zánět v žíle), receptem a instrukcemi na doléčení (mazat, obvazovat, brát penicilín, …) děkuji sestřičkám za péči a kolem druhé už na sebe máváme s paní Columbovou. Jedu domů! Konečně. Tahle trasa se mi nečekaně zkrátila a zároveň protáhla. Takhle už to v životě chodí.

  • Šumava je hodně rozmanitá. Slušné kopce, nádherná jezírka, kůrovcem poškozené lesy, ve kterých samy rostou náletové stromky. Mokřady jak na náhorních pláních, tak dole v údolí.
  • Sice jsem neušel, co jsem si plánoval, ale i tak to za to stálo. Budu se sem muset vrátit. A asi ne jenom jednou. Stezku jsem si totiž dost upravoval a takhle zpětně si říkám, že je to možná škoda.
  • Nouzová nocoviště na Šumavě jsou ten nejlepší vynález, co jsem zatím zažil. Stanování přes noc povoleno. Jsou dostatečně blízko sebe, aby se dala naplánovat dobrá trasa. Míst na stany je tak akorát, i když v sezóně může být dost narváno. Ale ti, co přišli později a nevešli se, se uvelebili hnedle u plotu.
  • Na hodně exponovaných a dobře přístupných místech (Černé jezero, Špičák, …) je sice narváno, ale o kousek dál už je to v poho.
  • Na rozdíl od Českého lesa nebo vesniček v západních Čechách, není problém se tu v sezóně po cestě najíst.
  • Přespal jsem i na lavici v přístřešku. Poprvé.
  • Špunty do uší se hodí, i když kolem mne spí samé ženské. Natož pak dřevorubci. Příště si je nezapomenout.
  • Náhodná setkání s ostatními co jsou na Stezce jsou fajn. Ani si toho nemusíme moc říkat. Že by chodili na Stezku hlavně introverti?
  • Někdo se bojí medvědů, ale ze Stezky mne může sejmout i blbý hovado, co má v sosáku streptokoka s růží. Nebo jsem ho měl na sobě já a to hovado mu jenom pomohlo dovnitř. Kdo ví. Vyšetřit, jak to ve skutečnosti bylo, by uměla jenom Policie Modrava.
  • Každá trasa někde končí a ne všechno se dá odhadnout dopředu. Jsem rád, že jsem se rozhodl nepokračovat a jet domů. A že jsem se ještě ve vlaku rozhodl jít rovnou na pohotovost.
  • Poprvé v nemocnici a dokonce na víc dnů. Neprší tu, jídlo nosí až pod nos, sestřičky jsou fajn, ale „když to srovnám s tím naším výletem na Kokořín…,“ určitě bych raději šlapal každý den 30km, než si užíval místní komfort. Možná bych vyrazil i na výpravu na Severní pól, i když tam žádné občerstvení není.
  • Intenzivní sledování televize způsobuje vážné následky na psychice a vlastním úsudku. Pán, co ovládal ovládač, silně věřil v konspirační teorie. „Je nás na světě moc, proto ten COVID. Může za to Gates a ten Soroš.“ Je pravda, že Billovi jsem při používání Windows také občas nemohl přijít na jméno, ale v tomhle jsem obyvateli jiné bubliny přikyvovat nemohl.
  • Sledováni Nemocnice na kraji města by mělo být v nemocnici cenzurováno. Ještě, že je náš pan primář o pár křížků starší a rozumnější, než MUDr. Blažej, jinak by člověk koumal, která ze sestřiček je Ina.
  • Ano, chci se doléčit. A vím, že se mi ta infekce může vrátit. Nebo mne postihnout něco úplně jiného. Takový je život. Ale na Šumavu i na Stezku se vrátím.

Prošlá Stezka na mapy.cz (obsahuje celou Stezku)

Stezkou jsem se spíš inspiroval a dost jsem si ji i upravil. Bavilo mne jít po hřebeni i když Stezka vedla někam dolů do vesnice.

Ale říkám si, jestli to není škoda. Jestli jsem se o něco neochudil. Že nemusím přeci hnát, abych to všechno prošel co nejrychleji.

Ale není všem dnům konec. I’ll be back.

Nejdřív se doléčit. Znovu začít od krátkých procházek. Na Šumavu se určitě vrátím, tras je tam víc, než na jeden několikadenní přechod. Láká mne restart – začít znovu ze Železné Rudy, jít na Poledník delší trasou a přespat tam. To infekční hovado, co mne cestou ďoblo, jsem zlikvidoval a víc jich tam snad nebude.